Autorka: Denisa Karin Polívková

Byla noc. Tmavomodrá obloha již zářila poseta snad miliony hvězd. Nádhera. Jen ten Měsíc se zlověstně částečně ukrýval za mraky. Dívala jsem se na něj, když jsem vycházela z tetiny zahrady u jejího domku a zavírala za sebou branku. Nechápala jsem, jak jsem tam mohla tak tvrdě usnout. Teta mě požádala, ať se jí postarám o květiny, zatímco si užívá svoje líbánky. A co já? Uvelebila jsem se v jejím proutěném křesle a usnula při čtení encyklopedie léčivých bylinek. Což by nebylo tak hrozné, kdyby už o všem nepadla tma a mě nečekala cesta domů jen… přes celé město. Nesnáším chodit v noci někde sama. Je to pro ženu moc nebezpečné, šeptá mi pokaždé tetin vštípený hlas. Jenže tu poblíž nebydlel nikdo, kdo by mě mohl doprovodit domů. A, i kdyby ano, komu by se chtělo o půl 12 v noci? Bezmocně jsem si povzdechla. Tohle jsem musela zvládnout sama. Zachumlala jsem se do černého kabátu z umělé kožišiny a vydala se na cestu. Po pár krocích jsem se ovšem zastavila a ohlédla přes rameno. Nikde nikdo. Ale já přesto zřetelně cítila něčí přítomnost. Zprudka jsem se nadechla a pospíchala ulicí jako by mi hořelo za patami.

            Zastavila mě až ostrá bolest v kotníku. Škobrtla jsem na jehlových podpatcích. To jako vážně?! Teď?! Zkřivila jsem obličej do bolestivé grimasy a chytila se nejbližší pouliční lampy. Ztěžka jsem oddechovala a odpočívala. V noze mě bodalo jako po zaražení tuctu jehel. I tak se mi podařilo nějak uklidnit a sundat si boty z nohou. Další pohled přes rameno. Všude klid. Upřela jsem tedy odhodlaně oči před sebe, ale k mému zděšení lampa přede mnou zhasla. A pak i ta vzdálenější a ta za ní. Zalapala jsem po dechu. Nejbližší svět kolem mě se ponořil do tmy. Stíny se spojily v jeden a vypadalo to, jako by osvětlenou část města dělil snad milion kilometrů ode mě. Chodit v noci sama je pro ženu nebezpečné, připomínal mi znovu tetin hlas. Zbývaly mi dvě možnosti – buď tu zůstanu (pod tou jedinou rozsvícenou lampou) až do rána, vyděšená, unavená a brzy i prokřehlá, nebo přiměju své nohy k chůzi, a tak za necelou hodinku budu doma v teple a v posteli. A dopřeju si dlouhý spánek, jelikož zítra je neděle. Rozhodla jsem se pro druhou možnost, neboť se mi v hlavě také ozval hlas mé nejlepší kamarádky. Je přeci 21. století, ženy jsou emancipované, nepotřebují muže, aby je chránil, říkal. Jo, právě teď bych sice dala cokoli za trochu méně emancipovaný svět a jednoho bodyguarda, ale chtěla jsem dostát obrazu ženy dnešní doby. Tohle zvládnu! Další nádech a pár váhavých kroků kupředu. Na bolavou nohu jsem se snažila moc nedošlapovat. Asi to vypadalo i celkem komicky, ale já si připadala spíš zranitelně. Nedívej se stranou, nedívej se stranou, opakovala jsem si. Protože kdybych se podívala stranou, spatřila bych řadu temných keříků a každou chvíli se děsila toho, že na mě odtamtud něco, nebo někdo, vyskočí. Dýchala jsem mělce a měla pocit, že mi začíná být nevolno. Instinktivně jsem v kabelce jednou rukou nahmatala pepřový sprej. Rozhodnutá použít ho, když budu muset.

            Přemýšlela jsem, co je děsivější, když máte strach – být sama, nebo obklopená pár kolemjdoucími? Byla jsem si jistá, že druhá možnost. Alespoň ve chvíli, kdy jsem kráčela po náměstí. Protože tváře těch několika málo lidí, jako by znetvořila hra světel a stínů. Rysy byly ostřejší, oči temnější…Nemohla jsem se nikomu z nich podívat do očí. Byly černé a hluboké až nekonečně – jako nicota. Když se na mě jeden procházející pán usmál, už, už jsem vytahovala pepřový sprej. Ale děs, který ve mně vyvolala jeho tvář, zmrazilo jakékoli mé počínání. Rysy stejné ostré, oči stejně temné jako všech kolem, ale ty zuby! Zdály se nepřirozeně špičaté. Jako by je snad někdo x hodin láskyplně obrušoval. A ten hrot? Třpytil se v záři nočního osvětlení tak, že jsem se neubránila šílené představě, jak lehce by mi proťal kůži na krku, a téměř se mi z toho zastavilo srdce. Chtělo se mi vykřiknout, ale ani to jsem nedokázala, protože mi jazyk úplně ztěžkl a já nezvládla ani otevřít ústa.

            Rozběhla jsem se směr domov. A jen matně vnímala, že se mým směr rozjel opodál stojící taxík. Zpanikařila jsem. Pronásleduje mě? Vypadalo to, že ano, protože, když jsem zabočila, zabočil i on. Přidala jsem. Přestože už teď byla bolest v noze mučivá. Krev mi zaplavoval adrenalin, ale i tak se mi podruhé za dnešní noc dělalo nevolno. Taxík mě doháněl. Vidění mi rozmazávaly slzy zoufalství vehnané do očí. Tohle je konec, napadlo mě těsně předtím, než jsem poprvé upadla. Ale sebrala jsem poslední zbytky sil, opřela se o špinavé a zkrvavené dlaně plné šrámů a vrátila se zpět do postoje po dvou. Další zběsilý úprk. Zdálo se, že taxík zpomaloval. Možná jsem ho přestala zajímat, napadlo mě. Ale nedovolila jsem si zastavit. Běžela jsem dál tak rychle a neobratně, že jsem při posledním pohledu za sebe zakopla o vyvýšený stupínek před vchodem. Šla jsem k zemi jako dobře strefená figurka a věděla, že nemám sílu vstát. Celé tělo mě bolelo, místy krvácelo (včetně nově rozbitého kolene) a slaná voda mi v proudech stékala po tvářích a z líčidel tvořila nevkusnou břečku. Umřu dobitá a ošklivá, pomyslela jsem si. Taxík zastavil u chodníku. Otevřely se dveře.

„Simono, Simono, jsi v pořádku?“ ozval se mužský hlas a temná postava přibíhala sprintem rovnou ke mně.

„Martine?“ pronesla jsem užasle teprve ve chvíli, kdy se nade mnou sklonil.

„Jsi v pořádku?“ zopakoval ustaraně. „Zahlídl jsem tě a ty… vypadalas…“

Přikývla jsem. „Jsem, jen už mě nikdy nenech jít v noci samotnou,“ poprosila jsem přiškrceně a náhle se mu rozvzlykala v náručí.