Autorka: Dominika Dufková

Amplión ohlásil: „Alois Hudec, Československo!“

Olympiáda v Berlíně roku 1936 byla místem, kde nešlo jen o medaili, nebo o vítězství, šlo o čest národa.

S tím vědomím přešel ke kruhům a podíval se na těch přítomných dvacet tisíc lidí, jak jen přihlíží té nespravedlnosti. Třikrát čtvrté místo při skvělém provedení a nikdo neřekl ani slovo. Bylo to trýznivě nespravedlivé, každý člověk z těch dvaceti tisíců lidí musel vidět, že je lepší a že porota neboduje spravedlivě.

Pocit křivdy ho ale poháněl dopředu, tentokrát byl pevně odhodlaný získat zlato, pro které si přijel a odmítal znovu se spokojit se čtvrtým místem. I té „čisté rase“ někdo musel srazit hřebínek.

Kde domov můj?

Očima kmitl k Hitlerovi, který ho sledoval s despektem, ostatně jako všichni. Nějaký Čech nikam výš než na čtvrté místo přeci nepatří.

„Tentokrát ne,“ slíbil si a rukama se pevně chytil kruhů.

Nádech, výdech. Napnutí svalů.

Voda hučí po skalinách, bory šumí po lučinách.

Co se mu honilo hlavou, to pomalu ani on sám nevěděl. Publikum pouze okouzleně hledělo, jak se před nimi odehrává živý zpomalený film. Tady už končila veškerá sportovní legrace.

Jeho napjaté svaly jakoby obživly, naslouchaly tepu srdce a odmítaly se byť jen zachvět. Tepu naslouchalo celé jeho tělo, cítil ho všude - v pažích, v nohou, ve spáncích. Bylo vidět, jak pomalu dýchá a nebylo vyloučeno, že byl v tu chvíli jediný, kdo byl schopen přijímat kyslík. Jakoby se čas zastavil, jakoby se i ptáci na obloze zastavili uprostřed letu. Každá vteřina se najednou stala hodinou a každá minuta věčností. Nikdy jindy nebyl čas tolik relativním pojmem.

V sadě skví se jara květ, zemský ráj to na pohled.

Nic víc než on, kruhy a hrdost.

A také celý stadion, kde ho každý sledoval s očima dokořán otevřenýma a ústy zrovna tak. Nikdo nedokázal říct, co se tam dole odehrává.  Nejtěžší prvek – rozpor – přišel těsně před koncem, každý ho standardně dělal třikrát a rychle. Jenže Alois Hudec nebyl standardní.

Poprvé – nádech, výdech. Svaly se ani nezachvěly, tělo nevážilo víc než pírko.

Podruhé, potřetí, počtvrté – nádech, výdech. Hrobové ticho, čas se zastavil.

Popáté – nádech, výdech. Srdce jakoby mu našeptávalo svým jazykem.

Buch, buch, jsi skoro tam! Buch, buch, nevzdávej se!

A svaly nezradily, ani když přemetem nazad dopadl na zem. Dokonalá sestava s dokonalým zakončením. A „čistá rasa“ milovala dokonalost. Publikum se rozeznělo hlasitým řevem a na tu malou chviličku bylo spojení mezi ním a publikem takřka hmatatelné. Zaujatí rozhodčí jednoduše museli za bezchybnou sestavu dát nejlepší známky.

A to je ta krásná země, země Česká, domov můj.

V Berlíně neměl vyhrát jediný Čech - jeden ale věděl, že lidský výkon nestačí.