Autorka: Dominika Dufková

„Chemoterapie nepomohla!“ slzy jí máčely tváře, jak křičela na doktory a držela za ruku nicku, jež kdysi byla jejím milencem a přítelem.

„Černý jazyk, chrčivé zvuky! Ďábel! Na hranici s ním!“ dovolával se soused, kořenář, který s nimi byl vždy zadobře.

„Není to ďábel! Je nemocný!“ plakala, zatímco ho držela za ruku.

„Další léčba není možná, už je pozdě. Je nám líto,“ klopili oči.

„Co jste to za doktory, že nemocnému od bolesti neulevíte?! Eutanazii, prosím!“

„Není povolena…“

Táhli ho na hranici, zatímco ona plakala. Musela se ho zřeknout, jinak by stála vedle něj. Připoutali ho a podívali se na ni.

„Zříkáváš se?“ pokorně přikývla.

Už po tisící se mu z hrdla ozval chrčivý zvuk. Nemohl se hýbat, nemohl mluvit, pomalu ani dýchat nemohl. Seděla u něj, tiskla mu jemně ruku, oči už suché, fatálně vyplakané s tmavými kruhy pod očima. Poslední hodiny jsou nejhorší.

Plameny jakoby se nejprve bály, jak opatrně prozkoumávaly terén a hledaly si cestu k tělu na vrcholu. Jak ale doba pokročila, získávaly odvahu a vesele se vrhaly výš a výš, jakoby to byla jen nějaká hra – „já budu první,“ „ne, já,“ předháněly se.

Bolestné zavytí, tichá modlitba jeho mlčících, pohybujících se rtů. Ruku jí tiskl, a ačkoli to byl slabý stisk, jeho potenciál byl drtící, jakoby ten stisk mohl jeho bolest poslat pryč.

„Pomozte mu!“ naříkala, ale doktoři procházející kolem dveří očima uhýbali. Poslední fáze – fáze umírání – je nejhorší. Pro všechny.

Plameny dorazily k tělu. Nejprve laškovně pošimraly chodidla, načež se tělo muže začalo nepatrně zmítat. Neměl sílu ani projevit bolest. Vlastně tu novou bolest vítal, bylo to rozptýlení od té druhé bolesti. Když ho něco sžírá zvenku, nebo zevnitř, je to přece jedno. Na rtech se mu po dlouhé době objevilo pousmání.

Nakonec stejně vyhrála. Prolezla jejich těly a sežrala vše, co tvořilo život.