Autorka: Marie Křížová

Víte, někdy holt potřebuje být člověk sám. Jako úplně sám. Tak jsem to cítila i ten večer, co jsem se, bez jakýchkoli předcházejících úvah o mém bezpečí, rozhodla navštívit nejtišší, ale také nejnebezpečnější část našeho města. Prostě jsem potřebovala ticho pro moje hluboké úvahy, pro můj klid, pro moji podivnou, neopodstatněně nepříjemnou náladu. A tak jsem šla, zahloubaná v myšlenkách o sobě samé, pitvala jsem se ve svým „duchovním“ nitru, jak chirurg, co se snaží najít kulku v umírajícím těle. Připadala jsem si v tu chvíli asi jako velká chudinka se světabolem, dnes si tu svoji tehdejší sebestřednost vyčítám a pořád s ní v jistých chvílích bojuji. Jak jsem tak šla, tak mi nějaký hluk přerušil myšlenky. Zarazila jsem se, maličko víc jsem si uvědomila, kde že se to nacházím a trošičku jsem se začala bát. A bát jsem se začala pořádně, když jsem spatřila původ toho hluku. Pod blízkým mostem u ohně seděla parta otrhanců, na pohled zlých a nejspíš i na něčem ujíždějících. Co mě ale vyděsilo, byl chlápek, který držel docela malé štěně, jednou rukou mu pevně svíral čelisti, aby nemohlo brečet, zatímco se o něj chystal jeho kamarádíček tipnout cigaretu. Štěně mělo už na více místech propálenou srst, určitě právě od těch cigaret. „Bože!“ Vyjekla jsem nekontrolovaně. A vzápětí už jsem nečekala, možná to byla největší pitomost, kterou jsem kdy v životě dosud provedla, ale jsem za tu „pitomost“ na sebe pyšná. Rozběhla jsem se, sprintovala jsem, hlava nehlava, přeskočila jsem maličkou zídku vedoucí pod ten most, přeskočila jsem ohnišťě, všechno tak rychle, že si zpětně připadám jako superman, a popadla jsem to maličké za kůži, chlap v úleku zařval, ale stisk v překvapení uvolnil a štěnátko mi zůstalo v náručí. Prchala jsem, nevnímaje, jestli mě pronásledují. Běžela jsem až na náměstí, tam už moje plíce odmítaly pokračovat dál. Slzy mě pálily v očích, jak jsem nemohla přestat myslet na utrpení takového nevinného stvořeníčka. A tak jsem se seznámila s mou báječnou parťačkou, dnes již šestiletou, Amy. Můj egocentrismus utrpěl velký útlum, jelikož jsem se začala víc, než sebou, zabývat záchranou týraných zvířat. Momentálně tím žiju, je to práce na plný úvazek, práce, která mě naplňuje, v které vidím smysl, ale bohužel i spoustu nesmyslů, jež jsou výtvorem lidských netvorů.