Autor: Jakub Malý
Byl chladný zářijový večer. Mraky se zvolna válely po obloze jeden přes druhý a zakrývaly úplný měsíc, který tak měl jen málo příležitostí dosvítit paprsky až na zem. Prodíráme se hustým a pichlavým houštím. Kolem nás se nehne ani list a atmosféra je více než ponurá.
„Přidej, začíná to už za 10 minut“ říkám kamarádovy za mnou a dál se marně snažím dostat ze sevření trnitého houští.
„Jdu první“ oznámil mi, když se nám konečně podařilo dostat se z labyrintu hustého lesa a dostáváme se na krátkou, ale přesto vysvobozující mýtinu. Po krátkém úseku bez neustálého chránění obličeje. Vešel mezi dva stromy po pěšině, kterou podle našeho názoru používala divoká zvířata.
„Proč jdeme tudy, vždyť jsme mohli do lesa vejít až těsně u hradu?“ ptá se kámoš
„Protože tam by se za nás pověsily nějaké dvě gorily a nakonec by nás vyhodily za to, že nemáme lístek.“
„Říkám si jestli to byl tak dobrý nápad přece jenom je večer a rodiče nevědí, že jsme tady. Co kdyby se něco stalo? Nebo co když…“
„Klid!“ přerušil jsem ho „Nic se nám nestane. Jo. Všechno bude v pohodě já to tady znám a přesně vím, kam jdeme. Támhle mezi stromy už vidím světla a dokonce…“ „Pozor!“ ozvalo se v další chvíli, kdy kolem nás v ohromné rychlosti probíhá mohutný stokilový kanec, s tesáky namířenými dopředu a s divoce roztaženými nozdrami, pojímajícími tolik vzduchu, že kolem něj se tvořilo vakuum. Zděšeně uskakuji před běsnícím monstrem a nestíhám sledovat stromy, které kolem mě kličkují a snaží se mi vyhnout. Slyším výkřik a pak následuje jen ostrá bolest, která se mi zarývá hluboko pod kůži na pravém boku. Vstávám a rozhlížím se kolem, stále v ruce třímám klacek, který mi trčí z boku. Opatrně si vytahuji tričko a zkoumám ránu způsobenou kusem dřeva. Při tom pohledu na klacek, který se do mne zabořil, jako jehla do kusu látky se mi dělá špatně. Nejhorší bylo vidět oba konce a přesto ho cítit uvnitř svého těla. Konečně se odvážím a pozorně se zadívám na ostrý kus stromu zlověstně trčící z mého boku. Koukám, jak se s každým pohybem vzdouvá pod kůží. Snažím se ho vytáhnout ven. Kdyby tam tenkrát někdo byl, slyšel by hlasité zvířecí zavytí, které se neslo po celém lese. Nejde to. Krev se řine proudem a já se dál snažím dostat ostrý předmět z těla.
„Umřu tady“ to byla moje první myšlenka, když se kácím k zemi vyčerpáním. Připadá mi, že hrad tyčící se nade mnou, se jen němě dívá na moje utrpení a vysmívá se mi přímo do obličeje.
„Nevzdám to!“ říkám si pro sebe a šátrám kolem sebe rukou ve snaze najít nějaký předmět, s jehož pomocí bych se mohl dostat na nohy. Konečně moje ruka narazí do kmene tlustého stromu, v němž nacházím oporu a snažím se dostat na nohy. Po dlouhém a bolestivém vstávání se snažím ohodnotit situaci. Rozhlížím se kolem, ale nevidím nic kromě husté mlhy, která se kolem mě rozprostírá jako neprostupná stěna. Vedle kmene, kterého se držím, stojí silný a na první pohled i pevný klacek.
I když od té chvíle kdy se mi jeden usídlil přímo v těle, mám k těmto předmětům značnou averzi, beru si ho jako oporu pro můj další postup. Rozhodnu se vydat vpřed, kde je mlha přece jenom o trochu řidší a stromy, méně zlověstnější. Každý krok je pro mě utrpením a každý další metr nepředstavitelnou překážkou. Po několika metrech naprosté agonie následuje alespoň malá úleva. Před sebou spatřuji malý kotouč světla.
„Lepší než nic“ říkám si pro sebe. Jsem tak vyčerpaný, že mi dokonce připadá, že světlo se ke mně přibližuje. Bylo stále blíž a jeho světlo nabývalo na intenzitě. Musím si zakrýt rukou oči.
Náhle cítím náraz větru, který mě odhodí o kus dál. Těžce dopadám na bok a slyším pronikavé křupnutí. Ležím v kaluži krve, která se postupně smíchává s pilinami klacku, který nyní leží vedle mne rozpůlený a obalený krví. Zavírám oči, protože se na ten hrůzný výjev nemůžu dívat. Když jsem byl malý, měl jsem strach z hororů a filmů ve, kterých bylo hodně násilí a krve. Spolužáci se mi za to posmívali a říkaly, že ten kdo se tomu nejvíc brání tak toho to vždy postihne. V tu poslední chvíli kdy můj kamarád přiběhl a ze všech sil se mě snažil odtáhnout ze silnice na, které jsem ležel. Uvědomil jsem si, že měli pravdu.
Druhý den ráno se budím na nemocničním lůžku. Bodavá bolest v mém boku jako by se vypařila, ale přesto se cítím jako opilý a i když mozek dává pokyn rukám, aby se zvedli nebo nohám, aby udělaly jakýkoliv pohyb, nejde to a já začínám propadat panice a představuji si ty nejhorší scénáře toho, jak se můj život bude odvíjet dál. Bez pohybu a soběstačnosti. Těžce oddechuji a nakonec upadávám do hlubokého bezesného spánku.
„Vstávej“ slyším. Opatrně vstanu a rozhlížím se po svém pokoji. „Byl to jen sen?“ ptám se sám sebe. Asi ano. Házím tu myšlenku za hlavu. Automaticky vstanu z postele a jdu ke skříni, abych si vybral oblečení na další školní den. Scházím dolů na snídani.
„Ahoj mami vezmu si to sebou“ oznamuji. Beru si z talíře chleba a přecházím do předsíně, abych mohl vyrazit. Jedna věc mi však stále vrtá hlavou. Co ta bolest? Byla tak opravdová. Podívám se do zrcadla, kde vidím svůj odraz. Opatrně vytahuji tričko a to co tam spatřuji, mě paralyzuje. Na pravém boku, mám asi pěti centimetrovou jizvu. Rychle spustím tričko zase dolů. Pozorně se zadívám do zrcadla a tam a spatřuji obličej své matky, jak na mne zděšeně kouká. Otáčím se, ale za mnou je pouze stěna. Rychle beru tašku a odcházím do školy. Pořád přemýšlím, jestli to celé byla pravda nebo pouhý sen a co měl znamenat ten pohled. To se asi nikdy nedozvím. Jizva však na svém místě zůstává až dodnes a jestli ji chcete vidět, rád vám ji ukážu, protože mi připomíná jak křehký je lidský život.