Autor: Michal Němeček

Kapitola první: Hlasy větru

Lielf spolu s Darlockem ušli už veliký kus svojí cesty, jsou však stále ještě daleko od cíle. Zima je na hřebenech silná a smrtící, přesto je to jediná cesta vedoucí z jejich města do Arzünu. Jsou už na pokraji svých sil, a proto se rozhodnou těsně před západem slunce, utábořit v menší jeskyni.

Zdá se, že je opuštěná a tak pomocí kouzel rozdělají oheň. Krátce na to upadnou do tmy, jediné co je vidět je oheň a pár mihotavých stínu od plamenů na zdech jeskyně.

Náhle však jejich klidné ticho ustane. Silný vítr s obrysem rozčíleného obličeje projde s kvílícím ledovým hlasem skrze hlavní otvor do jeskyně a uhasí svým chladem jejich ohniště.                                        

Byli to dva hlasy ženský a mužský. Zněli jako samotná smrt!

„ Co tu pohledá  váte fííííí cizinciii! My vás tu fííí nechceme, zde náš domov, zde mi žít sami, o samotě! Vy nás zde rušit a dusit kouřem. Zabijme je drahý a bude zase klid.“

Pak však tajemné hlasy odezní.

Lielf okamžitě na nic nečeká a vytáhne měšec ovázaný k opasku. Ve kterém má podivný sníh. Uchopí ho do pravé ruky a zvolá: „Dörn Gala de Thürn!“ na to otevře svojí dlaň se sněhem, který se náhle promění ve zlatý poletující prach.

Po chvilce už mohou oba vidět majitelé této jeskyně. Stali před nimi ohavní jak mrtvola, chladné jak zima venku dvě postavy připomínající duchy.

„ Mé jméno je Lielf a tady přítel se jmenuje Darlock. Jsme oba unavený po zdlouhavé cestě do města Arzün. Máme jen v úmyslu si zde dostatečně odpočinou. A ráno vyrazit dál ve své cestě. Samozřejmě máme v plánu zde po sobě řádně uklidit milostivý duchové mocného větru.“

Duchové větru jen přikývnou a s hlasitým úsměvem zmizí. Vypadá to, že si sice jen oba budou moci v klidu odpočinout. Bylo to však jen pouhé zdání.

Otvor do jeskyně náhle zmizí. Celý prostor uvnitř se s nimi začne rychle točit a oba upadnou do hlubokého bezvědomí.

První se probere Darlock, Lielf stále leží v bezvědomí vedle něj. Nebyli už v té samé jeskyni jako předtím. Tahle jeskyně je stokrát větší a spíše připomíná veliké bludiště.

Po chvilce se začne konečně probouzet i Lielf. Darlock mu pravým bokem svého šupinatého těla pomůže vstát. Je celý dezorientovaný a tak se sotva drží na nohou. Vyděšeně si prohlíží místo kde se ocitly. Oba stojí na začátku obřího bludiště a jediná možná cesta je projít skrze něj. U vchodu do něj se tyčí dvě obří sochy připomínající jedna Sirénu a druha Sfingu.

U sirény je vyryto „ Věř jen vlastnímu nitru a nenaslouchej cizím hlasům, neboť tě mohou zavést na místo, kterému se všichni snaží vyhnout, i když ví, že jednoho dne tam stejně skončí.“

Pak je ještě kus textu vyryto na druhé soše, ale je velmi poškozen „ Život je …. proměn a však jen ….je ta pravá pro tvů… osud …. …….tu to cestu.

Po přečtení, se vydají vpřed. Hlavní vchod se za nimi uzavře a je obklopí kamenité silné a vysoké zdi, plně odboček. Některá místa jsou z části osvětlená loučemi, ale většina je ponořena do tmy.

Jako první možnost je, se vydat rovně do tmy anebo si to ulehčit a jít cestou doprava, kde krásně svítí louče.

„ Máš na to nějaké kouzlo, aby nás navigovalo správně?“ zeptal se Darlock stroze.

„ Myslím, že zde kouzla nepomůžou. Všude na zdi jsou vyryty znaky pro blokování mé magické energie, takže nedokážu ani to nejmenší kouzlo, ale něco mi říká, že musíme jít rovně.“ Ještě chvilku nejistě stojí a přemýšlejí, jakou cestu si mají zvolit. Nakonec se sice jen rozhodnou projít tmou.

A tak se vydají rovně, obklopí je chlad a nechutně silný zápach plísní, která se vyskytuje na rozkládajícím se těle. Skrze tu tmu však není nic pořádně vidět, možná je to pro ně i dobře, protože kdo ví, po čem slizkém právě teď uklouzl Lielf.

Při svém pádu na zem se snaží něčeho uchytit, což se mu nepodaří, jen si více ublížil. Rozřízl si levou ruku a docela dost hluboko, naštěstí to neschytala tepna. Pomalu se zase zvedá s palčivou bolestí u ruky na nohy a pokračuje dál s Darlockem rovně. Alespoň doufá, že to co jde právě vedle něj je on. Něco totiž zapříčinilo, že neslyší okolní zvuky.

Konečně spatří kousek před sebou světlo. A tak přidá do kroku.

„Vrat se! Je to past, čeká tě tam smrt, rychle to otoč, prosím neutíkej tam!“ ozvaly se mu náhle tyto sice děsivé, ale přesto něžného pohlaví hlasy.

 On je však ignoruje a ve svém tempu nepoleví. Čím více se přibližuje k světlu, tím více se mu navrací sluch. Už zase slyší svůj dech, polykající sliny a rychlou chůzi svých nohou. Po chvilce stojí v další uličce, kde už na něj čeká Darlock. Kdo teda byl předtím vedle něj? To mu asi zůstane záhadou. Je však rád, že je z toho venku a tak tomu přestává dávat pozornost.

Další cesta vede jenom rovně a dokonce je osvětlena loučemi. Lielfovi se však něco nezdá a tak se vydá prozkoumat znaky na pravé stěně. To co ho však překvapí, je rovnice v oblasti mysteriózních kouzel. Šáhne si do levé kapsy svých kožených kalhot a vytáhne z ní moudrou křídu. A začne vypočítávat rovnici na stěně.

Zabere mu to několik pískových přesýpacích hodin, ale nakonec se mu to podaří a objeví se ve zdi ukryté kovové dveře. Opatrně je otevře a posléze na to do nich se vší všímavostí vstoupí.

Hned na to opět dveře zmizí. A ocitnou se tak na obrovském prostranství, které spíše než bludiště připomíná arénu. 

Obří koloseum je vězní stále v bludišti. Když byli už téměř na konci svých psychických i fyzických sil.Náhle, opět zaznějí burácivé ozvěny větrných hlasů, narážející o kamenné útvary. Posléze na to se před nimi objevijí opět větrní duchové. Chlad a míšená vůně všeho možného z nich vystupuje a zcela obklopuje těla Darlocka a Lielfa.

„Oni projít, oni zvládnout až sem, ne to oni nesmět mi je zastavit, tady až teď, pustíme na ně krystalového medvěda, když pak oni opět žít, tak mi je pustit tam kde je prvně najít.“

Po jejich slovech se uprostřed arény začne propadat zem, uvolňovat se pod tlakem ledová pára, ve které se začal mihotavě objevovat obrys obřího medvěda, který má místo normální srsti diamantové pláty, posetý na hřbetě ostrými krystaly. 

„Zabij je pří tělíčku, ad už nás více neotravují“ a poté se přesunuli větrní duchové do čela královského lože s krásným výhledem na bojiště. ¨

Pokud někdy bušilo srdce o závod Lielfovi a Darlockovi, tak teď jim běží desetinásobně rychleji. 

Obří netvor se rozeběhne k jejich ze strachu třesoucím se tělům, bez odhodlání ohnout. Už je skoro u nich, jeho dusot drtí stěny arény.                         

Pokračování příště :-)