Autor: Matouš Kovařovic

V malém bytě, jehož všechny stěny byly obloženy knihami, stál u okna starší muž.

Zasněně se díval ven. Za oknem se rozprostíralo město, kterému kdysi jeho obyvatelé říkali Praha.

Povzdechl si. Nemusel nic říkat. Ten pohled na ulici, která den ode dne stále víc připomínala spííše les, už dávno znal. Silnice, chodníky, koleje, to vše bylo již jen v starcově paměti. Dávno již zmizeli pod trávou, mechem a jinou zelení. Stromy a keře, dříve tak krásně udržované, se rozrostly do okolí. Všechny budovy, tedy ty části, které ještě stály, byly porostlé zvenčí břečťanem. Většina měla díry ve střeše, zbořené kusy pater, zevnitř u trhlin cosi rostlo, bývalé byty obývaly převážně různí ptáci, v přízemí a čas od času i výše či níže větší zvěř. Nebe bylo krásně modré, s několika bílými obláčky. Vzduch byl mnohem, mnohem čistší, než dříve. O tom všem věděl, nebylo to nic nového. Ostatně měl léta na to proskoumat své okolí. Ale nikomu o tom neřekl.

Nebylo komu. Byl poslední. Poslední z lidí.

„Snad to je tak dobře...“ pomyslel si. Odstoupil od okna. Sedl si do křesla a pokračoval v rozečtené knize.

Náhle se ozvalo dvojí zaklepání. Stařec zpozorněl. Opět, ono nevinné klep, klep. A zas.

Pomalu vstal. Klep, klep. „Už jdu!“ křikl. Pomalu se došoural ke dveřím. Otevřel je. Ani se nepodíval a zahuhlal „promiňte, že to tak trvalo, to víte, stáří...“

Na prahu stál mladík, asi dvacetiletý, ve večerním obleku. „Chápu“ odvětil staříkovi. Stařec vzhlédl, zarazil se a pak se z jeho úst vydralo jen „Už?“. „Už“ odvětil mladík.

Starší muž se usmál a řekl „A víte co? Pojďte na chvíli dál.“

Uvedl mladíka v černém do svého obývacího pokoje. Posadil ho ke stolku, omluvil se a, pokud je to slovo možné použít, odběhl do kuchyně. Po chvíli se vrátil s lahví vína a dvěmi skleničkami.

Nalil obě asi do poloviny, pak se sám usadil, a začal: „Víte, ani jsem si vás takhle nepředstavoval.“

„To nikdo.“ Opáčil mladík.

„Jak to?“

„Každý mne vidí jinak. Většinou jako blízkou osobu.“

„No jo, já si hned říkal proč vypadáte jako můj vnuk, který...“

„Jako všichni.“přerušil ho mladík.

„Ano...“ řekl stařec a odmlčel se. Upil vína.

Chvíli oba mlčky upíjeli víno, avšak navzájem se pozorovali.

Ticho prolomil mladík. „Proč?“

„Proč co?“ odvětil bělovlasý muž.

„Proč jste mě pozval?“

„A proč ne? Přece jen, jedná se zvláštní příležitost... ...což mi připomíná, mohu vám nabídnout něco k jídlu?“

„Ne, děkuji. Ale vy siklidně  poslušte.“ odpověděl mladík.

„V tom případě, byl by jste tak laskav a posečkal tu chvíli? Musím se upravit.“

„Ale ovšem...“ řekl mladík a sledoval dědečka jak odchází v domácím oblečení pryč z místnosti.

Dolil si víno. „Příjemný chlapík“ zašeptal skoro neslyšně. Pak, jakoby si uvědomil, že přemýšlí nahlas, zmlknul.

Po chvíli se bělovlasý muž vrátil ve vycházkovém obleku a jakýmsi zázrakem zachovalých a dokonale čistých polobotkách.

„Půjdeme?“ zeptal se.

Mladík mlčky přikývl, vstal, lehce se upravil a vyšel za starcem. Ten si ještě na odchodu vzal klobouk a pak už oba vyšli z bytu.