Autor: Jaroslav Jeřábek

Přemýšleli jste už někdy nad tím, zda – li má váš život vůbec nějakou hodnotu? Já ano, zrovna teď a nemůžu spát. 

Nespavost, která se projevila už před nějakým časem, jsem připisoval nadměrnému pití kávy a kouření, ale teď mám pocit jako by to bylo něco jiného. Něco, na co se mi nedaří přijít už nějaký čas a já si kvůli tomu připadám jako bych tápal ve tmě. Je pozoruhodné na co všechno myslíte, když uvažujete nad svým životem. Samotné vás překvapí, jaké zvrácené věci vás napadají. „Ah bože, zase vykládám imaginárnímu publiku! Co se to s tebou ksakru děje chlape?!“ Otevřel jsem lahev whiskey a rozhodl se pít do doby, než budu natolik opilý, že upadnu do tupého opileckého spánku a alespoň na chvíli zavřu oči a nechám odpočinout mysli.

Tenhle pocit v ústech znám moc dobře a vůbec ho nemám rád, je to jako bych žvýkal týden nošené ponožky. Cítím, že jsem z toho alkoholu pořádně dehydrovaný a nemůžu ani polknout jak mám vysušený krk. Jdu si zchladit obličej a napít se vody abych se alespoň trochu dostal do použitelného stavu. Po tom co jsem se trochu probral, jsem si zapálil cigaretu, usedl na židli ke stolu, klidně pokuřoval a přemýšlel. Po chvíli zírání do zdi a třech vykouřených cigaretách jsem se rozhodl jít ven a alespoň trochu se projít. Vyrazil jsem do ulic, které byly tak brzy ráno ještě tiché a moje kroky se rozléhaly jako bych žil v celém městě sám. Procházel jsem se dál a dál, aniž bych vnímal kam vlastně jdu. Náhle, když jsem pozvedl oči od země, jsem si všiml, že se ocitám na velice zajímavém místě. Stál jsem před obrovskými stromy, které byly částí nějakého lesa. Bylo to jako by před vámi někdo najednou usekl město a na místo něj přilepil les. Tak pravidelně byly tyto dvě místa rozděleny. Chvíli jsem váhal ale nakonec jsem vkročil do lesa a v tu chvíli jsem si myslel, že jsem našel místo, kde bych chtěl strávit poslední dny svého života. Nehnutě jsem stál na kraji a zíral do jeho hlubin, cosi hledal. Nevím co, snad jen něco zvláštního. Rozešel jsem se dál a obdivoval ticho, které tu bylo. Když jsem se zastavil a neslyšel ani své kroky, přišlo mi to ticho zvláštní. Většinou když jste někde v lese, slyšíte cvrlikat ptáky, téct vodu, foukat vítr nebo datla klepat do kmene. Já neslyšel nic. Bylo to dokonalé, téměř až děsivé ticho. To mě však neodradilo od toho, abych pokračoval v prohlídce lesa. Procházel jsem se čím dál tím víc do hloubky lesa a zaslechl jsem tekoucí vodu. „Ha! Tak přeci nejsem paranoidní!“ Pokračoval jsem za zvukem a les se začínal ztemňovat. Po chvíli jsem neviděl téměř nic, ale poznal jsem, že jsem byl už u vody, kterou jsem před chvílí zaslechl. Ponořil jsem ruce do potůčku abych si nabral vodu do dlaní a osvěžil obličej, ale s leknutím jsem ruce hned vytáhl. Voda byla teplá. Ruce jsem ponořil zpět do potůčku, nabral si plné dlaně a napil se. „Fuj, to je ale sračka!“ vyprskl jsem všechnu vodu a ještě chvíli klel. Po chvíli, když se mi rozležela v ústech, tak jsem poznal, že to voda není. Matně jsem přemýšlel odkud tuto chuť znám, ale nemohl jsem přijít na to, co mi připomíná. Když jsem si olizoval rty, vzpomněl jsem si, když jsem jako malý pomáhal otci dělat jelita při zabijačce. „To nemůže být přeci“ … olízl jsem rty znovu. „Do hajzlu vždyť to je krev ...“ zašeptal jsem zděšeně. Najednou jsem uslyšel cizí kroky. „Haló?!“ Kroky zrychlily. Rozběhl jsem se směrem odkud jsem přišel a utíkal, jak nejrychleji jsem mohl. Za sebou jsem slyšel jak někdo začal taky utíkat. Ohlédl jsem se za sebe ale stále jsem viděl jen tmu. Otočil jsem hlavu zpět a přišla velká rána do obličeje. Pak si pamatuju už jen ostrou bolest, jako by mě někdo praštil palicí po hlavě a černou siluetu člověka jak se ke mě sklání.

Otevřel jsem oči a doufal, že to byl jen sen, ale nebyl. Ocitl jsem se v nějakém domě na posteli povlečené černými barvami. Ležel jsem na zádech a ruce jsem měl svázány za sebou. Najednou jsem uslyšel kroky směřující k ložnici kde jsem byl. Zavřel jsem oči a dělal, že spím. Doufal jsem, že mi to nějak pomůže, ale jak se ukázalo nepomohlo to ani trochu. Otevřely se dveře, někdo vešel dovnitř a stál u postele. Slyšel jsem jen, jak klidně dýchá a cítil jak se na mě upřeně dívá. Najednou promluvil ženský hlas: „Otoč se, vím, že nespíš.“ Byl jsem natolik překvapen dívčím hlasem, že jsem se bez váhání otočil. V tu chvíli se mi skoro zastavil dech. Stála nade mnou nádherná žena, která měla vlasy stažené do culíku, krásné tmavě hnědé oči, dolíčky ve tvářích a rty měla namalovány rudou rtěnkou. Ležel jsem na posteli a téměř zapomněl i dýchat, jak jsem byl překvapen krásou ženy. „Vyspaný do růžova? “ zeptala se. Jen jsem přikývl a nebyl schopný pronést ani slovo. „No tak už na mě přestaň zírat jako na kus chleba a otoč se, ať tě můžu rozvázat.“ Rozvázala mi ruce, pomohla mi vstát z postele a vedla mě po schodech dolů. „Dám ti najíst, určitě máš hlad.“ Přivedla mě do kuchyně, kde na stole leželo čerstvě upečené kuře, víno a krabička cigaret. Bez váhání jsem usedl ke stolu a pustil se do jídla. Víno jsem nechal netknuté, ale cigarety jsem ocenil. Dojedl jsem a zapálil si. Vřele jsem dámě poděkoval za pohoštění a jen na ni zíral. Ona můj pohled opětovala, ale jen mlčky seděla a sledovala, jak tahám z cigarety. Típl jsem a odložil do popelníku. Pohlédl na ženu, ona se usmála, zvedla ze židle a šla pomalu ke mně. Ucítil jsem lehké štípnutí na stehně a začalo se mi dělat černo před očima.

Probudil jsem se znovu v té stejné ložnici, ale už jsem neležel na posteli, nýbrž seděl na židli. Postel byla celá od krve a podlaha taky. Jak jsem se tak rozhlížel kolem sebe, pohlédl jsem na ruce přivázané k židli, ale viděl jsem jen pahýly bez prstů. „Co to sakra … ?!“ Zavřel jsem oči a znovu otevřel, doufaje, že to je jen výplod mé fantazie, ale místo mých rukou tam opět byly jen pahýly s chybějícími prsty. Pozoruhodné bylo, že jsem necítil žádnou bolest. V tu chvíli, kdy jsem začal přemýšlet, proč mi tohle někdo udělal, otevřely se dveře a dovnitř vešla ta krásná dáma. Vlasy měla rozpuštěné a na sobě bílou zástěru, která byla pokrytá krví. Mou krví! V ruce držela pilku, kterou se mi nejspíš chystá uřezat ještě další kus mého těla. „Ááá, výborně! Jsi vzhůru.“ Zvolala s úsměvem a šla ke mně. „Chtěla jsem abys zbytek viděl na vlastní oči.“ S otevřenými ústy jsem na ni hleděl a nemohl přijít na to, proč mi dělá takové věci. Viděl jsem jak se mi pilkou zařezává do zápěstí pravé ruky, které po chvíli upadá na podlahu. Nic jsem necítil, možná proto, že mám v sobě silné anestetikum, které tupí bolest. Usmála se a s chutí se pustila do druhého zápěstí, které bylo v mžiku na podlaze vedle prvního. „Tohle už potřebovat nebudeš.“ Řekla mi s úsměvem a rozvázala mě. Zastavila mi krvácení škrtidly a vedla mě do jiné části domu. Byla tam malá ošetřovna, kde mi ruce zavázala a ošetřila, abych nekrvácel dál. Při pohledu na ni jak mě ošetřuje se mi vybarvily vzpomínky a já tu dámu poznal. Byla to sestra na chirurgii, kterou jsem poznal, když jsem se snažil sehnat práci ve zdejší nemocnici. Vyspal jsem se s ní, slíbil, že zavolám, nezavolal a zapomněl na ni. Tohle je trest za takovou věc? Dosti nepřiměřený mám ten pocit. „Nad čím pořád přemýšlíš ty hlupáku? Už jsi mě konečně poznal viď? To je dobře! Teď už na mě nezapomeneš ...“ Odešla pryč a nechala mě na ošetřovně. Po chvíli se vrátila a s úsměvem mi řekla: „Můžeš jít zase domů.“ Zvedl jsem se a odešel. Cestou domů mi začaly odeznívat umrtvovací látky a já začal trpět neskutečnou bolestí. Přišel jsem ke svému domu, ale nemohl jsem si otevřít, protože jsem přišel o své ruce sakra! Usedl v bolestech na lavičku před dům a snažil se na nic co se stalo nemyslet.

„Je tomu už skoro pět let co jsem přišel o své ruce a stále to bolí. Stále musím myslet na to jak mi je ta krásná slečna odřezávala před mýma očima. Snažím se na to zapomenout, ale postupně přicházím na to, že každá žena, kterou po čase zavrhnete, vám sebere kus vás a vy už nikdy nebudete kompletní jako jste bývali před tím. Záleží na samotné ženě, jak se vám pomstí a taky na vás jak moc jste jí ublížili. Pokud by všechny ženy na světě byly jako v našem městě, nebyl by už žádný muž, který by měl všechny své končetiny.“ Řekl muž na vozíku, bez všech čtyřech končetin a jeho krásná pečovatelka s vlasy do culíku, krásnýma hnědýma očima, dolíčky ve tvářích a rudými rty ho odvezla pryč.