Autor: František Vejmělka

Prásk! Buum! Hromy stíhaly hromy a nebesa byla osvětlena blesky, které se zdály být jedním nekonečně dlouhým.

,,Bohové!” pomyslel jsem si, “Co tentokráte vyrušilo Vás?“ a přesunul jsem pohled ve své křišťálové kouli na pobřeží.

Vzduch byl prosycen solí a vlhkostí. Vzápětí jsem to spatřil.

Prásk! Během jednoho velice mocného zahřmění se z rozbouřených temných vod vynořila asi dva sáhy od břehu zelená ruka. A nebyla prázdná, ne, něco nesla, něco, co se hýbalo. Dítě! To bylo následně vhozeno na pláž. Kašlalo a otřásalo se chladem a pláčem. V té bouři jej ale samozřejmě nikdo slyšet nemohl.

“Kdo mohl by to býti? Ó, možná potomek elfky vodní uchvácené před pár měsíci poesií barda potulného. A nyní se to malé, postrádajíc žábry, mezi svými nadechnouti nemůže.”

Pozoroval jsem jej do rána, neboť potom, za Rozbřesku, jej našel podivný otrhaný mužík a držíce za nohu jej přinesl do vsi. Byl to místní blázen.

Naštěstí ho zpozorovala nějaká žena a společně odnesli dítě k rychtáři, představenému vísky Laftu.

,,Pane, zrovna sem šla na naše pole a uviděla sem Ňoumu, tak se ho ptám: Co to máš?

Naše´ to´e u vode, vodpověděl.

Tak sem rači došla za Váma, pane, se mě zdá, že to děcko je ňáký divný, ne?”

,,Jo Doro, to máš recht, měli bysme svolat vobecní sněm.”  

Když tak učinili, hlasy v ,,Síni” (jak nazývali vyklizenou tavernu) šeptaly:

,,Divej na toho kluka, ten je ale hnusnej!”

,,Jo, a ta barva, proč je tak nazelenalej?!”

,,Né, seš slepej starouši.”

,,No tak chlape, mrkni na něj pořádně, fakt je trochu do zelena.”

,,Ó, a p-podívejte n-na jeho vo-vo-vod-vodp-divný uši!”

,,Jó, Dilly, už to mám, je to zatracený mořský špičatý ucho!”

,,Nesmysl, pitomče,  voni maj´ mnohem špičatější uši. A navíc nemá na krku žádný dejchací ďoury. Etanee, přines mi další!”…

A tak rokovali. Ke konci bylo rozhodnuto. Malý kříženec Splas’h zůstane u staré vdovy Vrbovky, než bude schopen pracovat.              

*                                                         *                                                         *

,,Mami, ta zelená špína za náma furt dolejzá.”

,,Zlatíčko, copak neumíš házet? Dyť kameny sou všude.”

*                                        *

,,Hej děcka, co takhle svázat Splas´he a šoupnout ho do hnoje?”

,,Jóó!”

*                                                         *                                                         *

Tak Splas´h rostl. Byl mohutnější než elfové, ale drobnější než lidé. Jeho kůže měla zelenkavý odstín a co se vlasů a očí týče, ty byly smaragdové. Musel pracovat, ,,nikdo tě nebude vydržovat zbůhdarma”, říkali. Tak se mu přítelem stalo koště.

Jednou, zrovna když zametal prašnou náves, k němu přišel hlouček místních dětí.

,,Fůj, koukejte na ty blány, co má mezi prstama. Jak k tomu koštěti přilejhaj´. No tak, ty malej dlouhovlasej bastarde, ukaž nám svý pazoury!” (Nevěděli, že vodní elfové mají plovací blány až k nehtům, zatímco Splas´hovi dosahovali pouze k prvním kloubkům).

,,Omlouvám se, ale musím zametat. Pán se určitě dívá.”

,,Có?” zařval tyran, vyrval mu koště a začal s ním křížence tlouct. Když si chtěl chránit hlavu, zbytek dětí se připojil.

Dospělí na verandě kouřili dál. Nikdo se nestará o špinavého půlelfa. Není TO jejich rasa. Elfové by jednali stejně.

Neví, že právě u kříženců se projevuje vysoký stupeň inteligence. A nyní přišel Splas´h do věku vzdoru. 

Po uzdravení si řekl DOST!. A od té doby každý den po práci (tedy večer) odhodlaný podceňovaný mladík v lese cvičil.

Za zbraň si zvolil tyč (poněvadž byl zvyklý na koště, předpokládám). Avšak Splas’h se neučil pouze umění boje, stejnou měrou se věnoval i pružnosti svého těla.

Po pět let jsem ho pozoroval, trpícího ve dne, uvolněného po večerech. Hůl (a někdy i koště) mu kmitala v rukou, kroužila kolem jeho těla. A to se stávalo rychlým. A perfektně kontrolovaným. Nezáleželo na tom, zda se kroutilo na zemi či míhalo ve větvích, pohyby byly ladné. Z jeho řečí k různé lesní havěti jsem poznal jeho touhu opustit tento život a vyrazit naučit se číst.

V patnácti letech ,,se ten špičatouchej míšenec vypařil“.

Po uražení asi tří honů Splas´h uslyšel ve křoví nějaké podivné zvuky. Protože byl schopen našlapovat tiše, proplížil se k mýtině a málem vykřiknul.

Hobgobliné! Šest a půl stopy vysocí, širokoramenní, částečně obrnění. Skláněli se nad kouskem pergamenu.

,,Ulk jít z slunce. Já naproti. Nerch hlídat cesta k lesu. Tady moře. Gha´an zapalovat. Oni jenom dřevochalupy. Jenom dřevonástroje. My kov. Vítězi” ,,Huh, co?”

Když najednou ze stromu nad půlelfem spadla šiška, on, vytrénován léty uhýbání kamenům, vyskočil.

Dobře Splas´hi, přemýšlej, řekl si, byv zpozorován.

Strašlivý smrdutý řev jednoho z hobgoblinů byl přerušen neuvěřitelně rychlým úderem do krku. Plynulým pohybem pak Splas´h zabodl do země druhý konec tyče a s její pomocí se přenesl přes hlavu dalšího netvora útočícího sekerou a cestou mu skopl helmu. Po chvilce zírání se tři příšery vrhly vpřed.

Jakmile se kříženec vyhnul kladivu, zasypal nepřítele třímajícího palcát množstvím rychlých ran, míře na nechráněná místa jako kolena, uši nebo chodidla. Po mostu vzad čekal na útok sekery.

Ten proto proletěl prázdnem nad hlavou mladíka, jenž si těsně před ním dřepnul a pak, využívaje hybnou sílu protivníka, strčil jeden konec tyče pod jeho bradu a druhý zároveň zahákl za zátylek nepřítele útočícího ze strany. Oba netvoři padli.

,, Přestat skákat ty malej blecho!” zachrchlal první hobgoblin po vzpamatování ze zásahu do hrdla. Neuvědomovali si, že se přibližují k vísce. Splas´h totiž zjistil, že je nedokáže přemoci sám, pouze s dřevěnou tyčí. A věděl, že pokud by dostal od hobgoblina zásah, jeho pouť by skončila.

Obludy již zuřily a mávali zbraněmi velmi divoce. Bystrý mladík to zpozoroval. Předstíral pomalý útok, takže nepřítel se ho snažil rozseknout. Pak ale najednou půlelf změnil směr a letící meč skončil v překvapené tváří jiného hobgoblina.

Když se po úderu palcátem Splas´hova zbraň zlomila, spolubojovníci zajásali. To ale nemělo dlouho trvat. Míšenec se odrazil od hrudi jednoho z nepřátel a vrazil zbytky tyče přímo do očí dalšího protivníka otvory v jeho helmě.

Měl štěstí, ale už musel být vyčerpaný.

Byl.

Docela lehký úder palcátem mu zlomil vaz.

Tanec smrti skončil přímo před očima obyvatel vesnice, kteří scénu už nějakou dobu pozorovali. A teprve nyní začali bojovat.

Dva zbylí potácející se zmožení hobgobliné nebyli příliš obtížní oponenti. Když prohledávali jejich těla, našli vesničané pergamen se čtyřmi směry útoku.

,,Ta špína nás prodala smradlavejm hobgoblinům.”

,,Sklapni, copak nevidíš ten plánek? Bojoval s nima. Zachránil nás.”

,,Utrpení ukončeno,“ řekl jsem si, ,,opusť konečně brloh svůj, měl by jsi znovu něco pro Kosmos vykonati!” A přenesl jsem se do Laftu.

,,Ó, to musí bejt ten mocnej theurg ze Safírový věže, vo kterým mi vyprávěla báby.” šeptal někdo. Vztáhl jsem ruce k malému mrtvému tělu: ,,Faila! Carnelë máravë. Indolya ná ve ráva. Auta i lomë. Útulie´n aurä! Tulä!”

Potom jsem se otočil k těm prosťáčkům: ,,Proč, pročpak myslíte si, že odlišnost špatná jest? Zachránila vás!”.

Když jsem se přenášel zpět, zahlédl jsem z pod jeho víček smaragdový záblesk.