Autorka: Štěpánka Dindová

Moje milovaná Cilka, přítel, rodina... to všechno říkalo zůstaň. Jenže proti tomu stála hrozba šílenství, která každým dnem po kusech ukousovala z mého krásného pohledu na svět. Můj zdraví rozum se každým dnem stával slabším. Možná to mělo za následek, že jsem situaci každou chvílí viděla naprosto odlišně. Jedno jsem ale věděla jistě, ať už jsem byla v záchvatech hroucení se a nebo euforii blaha. Už přes rok jsem nemohla najít práci. Tolik jsem se na to těšila, až skončím školu a stanu se alespoň finančně nezávislá, myslela jsem, že budu šťastná. Ale místo toho jsem se cítila neschopná. Věděla jsem, že takhle to dál nejde. A zrovna v tu chvíli se mi náhodou otevřeli dveře do světa au-pair. Jen jsem nevěděla, co se za nimi skrývá a jestli je chci otevřít.

Jak mě to vůbec napadlo? Taková blbost! Navíc nesnáším děti, mám hrůzu z řízení, neumím anglicky, nedám krok bez mámy a Cilky. Neumím se postarat sama o sebe, prostě NE...  

Vždyť rok mi uteče jako nic. Třeba je to poslední šance na jeden z klidnějších roků života. Já musím pryč, jinak se zblázním. Nesnáším rozhodování!

Možná mají všichni ti remcalové na moje rozhodnutí pravdu, ale možná je jen štve, že sami to nikdy nezkusili. Hodně lidí mi říkalo, že tohle je sousto, na které nemám. Skoro jsem jim uvěřila.

Rozpolcené pocity z nekonečného loučení s rodinou, vyčerpání, nervozita a zvědavost. Nevím, který pocit ve mě byl silnější, střídali se jako na běžícím páse a naprosto mě otupovali. 

Prošla jsem velikými modrými dveřmi s neprůhledným sklem. Další obrovská hala. Po mé levé ruce bylo dlouhé kovové zábradlí a za ním nemalé davy lidí. Hned v první řadě těch davů se zmítala cedule v rukou malé holčičky, na níž bylo černým fixem napsáno ,,Vítej Šárko.“  Usmála jsem se, nezapomněli na mě!

Pomalu ke mně přišla ta roztomilá holčička sahající mi tak do pasu a podala mi uvítací ceduli a puget růžových růží. Byla elegantně oblečená, možná lépe než já. Červený kabátek, rifle myslím růžové a červené balerýnky. Vypadala jako andílek. Mluvila tiše a pomalu. 

,,To je pro tebe.“ 

,,Jé děkuju! Ty jsi Charlotte viď?“  

Během chvilky už u mě stála celá rodina. Poté jsme vyrazili k mému na čas novému domovu.

Hned druhý den ráno jsem si měla zkusit jízdu autem do školy. Byla jsem z toho neklidná, ale ne tolik jako kdykoliv jindy. Věděla jsem, že nemám na výběr. Seděla jsem za volantem a jakoby někdo vypnul ten radar, který pořád opakoval ,,nemáš na to.“ Jízda dopadla nad mé očekávání dobře, ohodnocená slovně, „nebylo to špatné.“ 

S angličtinou jsem se prala, ale nebyla mým největším nepřítelem. U ní jsem ten souboj alespoň předpokládala. 

„Chci toust s džemem.“ Houkla na mě Charlotte z obýváku. „Hmmm.“ Řekla jsem a dál pokračovala v úklidu kuchyně. Po několika minutách přicupitala za mnou. „Kde je můj toust?“ Zeptala se. „Žádný jsem nepřipravila, zapomněla si říct jedno důležité slovo.“ Koukla jsem na ní a čekala co z ní vypadne. „Nezapomněla, chci toust s džemem.“ Opakovala. Nemohla jsem pochopit, že když je tak inteligentní a umí číst, trochu psát a počítat, tak jak to, že nezvládá tak jednoduché věci, jako říct prosím, když něco chci, nebo děkuji, když jí někdo pomůže, natož odpověď na pozdrav. Vadilo mi to opravdu moc, ale možná jenom proto, že se jí podařilo vytvořit ve mě averzi na její malou osobu. A jsme spolu byly teprve dva týdny. 

„A co třeba prosím? Když něco chceš, musíš poprosit.“ Protočila oči v sloup, „prosííím.“ zakňourala. Připravila jsem tedy toust, ze kterého vyjedla jenom vnitřek a kůrky nechala na talíři se slovy „jsem plná.“ 

Krátce před osmou hodinou jsem vzala Charlotte školní uniformu a šla jí požádat, jestli by se mohla převléct. „Charlotte, je čas se převléct. Začni prosím.“ Podala jsem jí oblečení. Ona jej vzala a hodila na zem. Chvíli před tím jsem si říkala, že na ní zkusím přes všechno být milejší, že je to jen malá holka a nemá smysl se hned rozčilovat. Že se jí možná jenom opravdu stýská a potřebuje čas. Ale tyhle myšlenky postupně zase pohřbila. 

„Okamžitě to seber.“ Řekla jsem jí. Podívala se na mě pohrdavě. „Ne, ty to seber.“ 

„Ne! Okamžitě to seber, rychle.“ Zvýšila jsem na ní hlas. „Ne.“ Řekla tiše. „Jak chceš. Žádné sušenky a sladkosti tenhle týden.“ Začala jsem prádlo sbírat. Jenže v tom začala celá rudnout, její panenky se kamsi propadly a začal hrozný řev. „Nééé, mamí! Já chci mámu!“ 

Jo, protože ona ti všechno trpí a dovolí ty smrade hnusnej. Pomyslela jsem si. „Když budeš brečet, nic to nezmnění.“ Oznámila jsem jí a šla do kuchyně připravit jí oběd do školy. Když viděla, že její pláč nezabírá, začala kašlat a řvát mnohem hlasitěji. „Charlotte, prosím, Marcus spí.“ Špitla jsem na ní a dělala jakoby nic. Když  opravdu viděla, že se mnou její pláč ani nehne, přestala.

„Šárko? Tenhle dům je můj, mojí mámy, mého táty a Marcuse. Ne tvůj.“ Opakovala mi Charlotte stále dokola. Dávala mi jasně najevo, že o mě nestojí. Její bratr Marcus byl naprostý opak. Byl sluníčkem pochmurných dnů s ní. Bylo mu půl roku a pořád se jenom smál.

Zapnula jsem Charlotte bezpečnostní pás. Upravila jsem si sedačku podle svých potřeb, nastartovala a otočila se na Charlotte, „prosím za jízdy na mě nemluv.“ Požádala jsem jí, ale ona na to nic neřekla. Brala jsem to jako tichý souhlas.

Opravdu na mě nějakou dobu nemluvila, až v půlce cesty.

„Dnes se nevrátíš domů.“ Řekla klidně. Oči jsem nespustila z cesty. „Cože?“ 

Doufala jsem, že blbě rozumím.

„Říkám, že se dnes nevrátíš domů.“ Byla to jen malá holka s volnou fantasií, ale její slova mě trochu znepokojila vzhledem k mým řídícím schopnostem a lehké námraze na silnici. „Jak to myslíš?“ Zeptala jsem se. „Budeš mít nehodu.“

„Říkala jsem ti, že máš být za jízdy tiše! Navíc tohle se neříká. Není to hezké. Tvoji rodiče by se na tebe hodně zlobili kdyby tě slyšeli.“ Řekla jsem jí rozhozeně. V duchu jsem jí nadávala. Nemohla jsem pochopit, jak tohle může vůbec tak malé dítě napadnout. Bylo to jako z těch hororů o psychopatických dětech.

Trpěla jsem jí její scény a pláč pro nic. Se zatnutými zuby jsem překousla, že mi říká, že jsem hloupá. I to, že neumí dvě základní slova jako „prosím a děkuji.“

Ale když se na mě jednoho dne podívala a řekla, „zabiju tě.“ Bez jakéhokoliv náznaku humoru, věděla jsem, že jí nenávidím! Nikdy jsem děti neměla ráda, ale jí obzvlášť. Kam se vytratila ta roztomilá holčička z letiště? 

Uplynul první měsíc a náš vztah byl jenom horší. Jinak by všechno bylo tolik skvělé, ještě kromě smutku, který mě někdy přepadával. Neuznávala jsem metodu úplatků, ale chtěla jsem mít od toho smrada pokoj. To co tady popisuji, je jenom souhrn jednoho dne jejího chování.

Pokaždé, když mi její rodiče dali něco sladkého, začala brečet, nadávat mi a podobné věci. Došlo mi, jak moc sladké miluje. Proto jsem nakoupila několik balíčků sušenek a čokolády. A začala jsem vydírat. Chceš sladký? Buď hodná. A bylo to mnohem účinějíší, než jsem čekala! 

Během dalšího půl měsíce jsme přešli do neutálního stavu. Začali jsme si na sebe zvykat a během pár týdnů mě začala zbožňovat. Dělala všechno, co jsem chtěla a bez většího odmlouvání. Chtěla, abych s nimi jezdila na rodinné výlety i když ještě nedávno to pro ní byl problém a pořád vyhledávala mou přítomnost.

Takže stačilo upustit od jedné ze svých zásad a najednou všechno bylo téměř dokonalé. Myslím, že nakonec jsme se vzájemně docela oblíbili. Najednou jsem cítila psychickou pohodu, jakou už opravdu dlouho ne a můj pobyt v Irsku se stal dokonalým.

O pár dní později jsme všichni seděli u večeře. „A přemýšlela jste vůbec už jak dlouho by jste tady chtěla zůstat? My jsme s Vámi spokojení, takže by jsme byly moc rádi, kdyby déle než rok, ideálně tak třeba pět let, když plácnu.“ Zaskočil mě dětí táta otázkou.

Pět let? To na mě nebude čekat nejen moje fena Cilka, ale ani přítel. Už teď se mi tolik stýská. Stýská se mi i po lidech, kteří mi tolik lezli na nervy. Nemluvě o mých koníčcích. Nevím jestli bych zvládla jenom o rok víc. Každý den s radostí škrtám v diáři, vůbec mě nenapadlo zůstat déle. Prostě NE.

Jenže doma je situace s prací jenom horší, tady mám alespoň slušné peníze. Také jsou tu na mě všichni tak hodní. Mám to tady moc ráda, tak třeba bych tady mohla zůstat o půl roku déle, nebo o rok... Ne, ne je to hloupost. No možná...

Co bude za pár let a kdo ví, co bude zítra?