Autor: Tomáš Kabourek

Zapátrám rukou v kapse a vytahuju klíče, kterými odemknu dveře od bytu v jednom z mnoha mrakodrapů v centru Prahy. Když za sebou dveře zabouchnu, oddechnu si. V naprosté tmě procházím halou, ale stačí udělat pár kroků a světla se automaticky rozsvítí. Konečně jsem doma. Dva dny jsem strávil čas na place, ani na spánek jsem neměl čas. Zrovna jsme točili závěrečné scény k filmu, který se odehrává v Česku před dvaceti lety.  Vyčerpaně si sedám na gauč v obýváku a dívám se skrze skleněnou stěnu na noční Prahu. Bydlím ve třicátém pátém poschodí, výhled je odtud vážně nádherný.

Ačkoli se snažím po dlouhé době na nic nemyslet, nejde to. Má mysl je už zvyklá stále o něčem přemýšlet a to samé se děje i teď. Vzpomínám si, jak za mnou před rokem a půl přišel můj dávný spolužák a přítel ze střední školy. Za ta léta to dotáhl až na producenta a za mnou přišel s nápadem na film, zda bych ho nezrežíroval. Nabídku jsem samozřejmě přijal.

Při natáčení se mi vybavovalo mnoho vzpomínek na mé dětství, pokud to tak můžu nazvat. Tou dobou mi bylo kolem osmnácti let, vlastně jsem byl téměř dospělý. Často jsem v té době uvažoval o budoucnosti. Jak bude svět vypadat? Čím se budu živit? Budu mít rodinu? Neměl jsem žádnou představu o svém životě, dokonce jsem ani nevěděl, co bude po mé maturitě. Dokonce jsem uvažoval nad koncem světa, o kterém všichni tak mluvili. Datum si už nepamatuju, ale myslím, že konec měl nastat někdy před Vánoci v roce 2012. Nebo 2013? Už si nejsem jistý.

Mé představy o budoucnosti vlastně až tak mylné nebyly. Nynější svět vypadá jako z nejrůznějších sci-fi filmů mého mládí. Létající vozidla jako vystřižená z Hvězdných válek, cestování vesmírem červími dírami, mimozemská diplomacie, kolonizace Marsu a dalších planet mimo Sluneční soustavu, a tak dále. Dokonce bych přísahal, že náš vrátný vypadá jako Hubert Farnsworth z animovaného seriálu Futurama.

Právě proto byla práce na našem filmu tak obtížná. Sehnat kostýmy a nespočet rekvizit z tehdejší doby, stavba interiérů a exteriérů… V dnešní době, kdy vám za okny létají dopravní prostředky, to není nic lehkého. Téměř všechnu techniku, od telefonů až po automobily, jsme si museli vypůjčit z technických muzeí. Je až děsivé, že polovina mého života, se vejde do pár místností nějakého muzea, se všemi těmi obrazy, nákresy, novinovými články a atrapami nejrůznějších technických vymožeností, které dnes jsou považovány za zastaralé, až historické. A přitom já v té době žil!

S trhnutím se proberu z proudu myšlenek. Nevím, jak dlouho jsem strávil pohledem na Prahu a vzpomínáním o tom všem. Raději bych měl jít spát. Ráno mě čeká spousta práce v postprodukci. Dnešní filmařské řemeslo už není, co bývalo. Kameraman? Toto povolání už vůbec neexistuje. Dnes jen někam do prostoru umístíte malou krabičku se strojkem, který snímá celý prostor kolem dokola, a ve finále si dílo pustíte na svém holografickém projektoru. Ani nevím, jak to celé vlastně funguje, technika nikdy nebyla mou silnou stránkou. Mně stačí, když vím, k čemu to slouží, a jakým tlačítkem se přístroj zapne a vypne, a jak snímaná scéna bude vypadat.

Nakonec opravdu vstávám a odcházím do ložnice usnout, sice krátkým, ale zaslouženým spánkem s hlavou plnou vzpomínek na dobu, kdy mě netrápila ani bolavá záda.