Autorka: Aneta Havelková

Štěstí je krásná věc, ale prachy si za něj nekoupíš! Těchto pár slov můžeme nalézt ve všemi známé a chytlavé písni od oblíbeného slovenského zpěváka Richarda Müllera. Ale hlubší smysl tohoto slovního spojení si uvědomí jen málokdo. Mnohdy je pro nás štěstí něčím obvyklým a nezasluhujícím si naši pozornost, ale opak je pravdou. Štěstí je vrtkavé, chvilkové a nestálé. Přichází znenadání, neočekávaně ve chvílích, kdy v jeho přítomnost už ani nedoufáme. Samo moc dobře ví, kdy zasáhnout.

A co je to vlastně štěstí? Podle mého názoru je štěstí jakýsi nepopsatelný euforický stav duše, kdy se člověku naskytne nenahraditelný pohled na všechny krásy světa, zapomene na chmury a vidí vše pozitivně a s úsměvem na rtech.

Když mi někdo řekne, že nemá být proč šťastný, jenom nechápavě zakroutím hlavou nad tím nesmyslem, který se mi zde snaží namluvit. Vždyť šťastným člověka dokáže udělat i pouhopouhá maličkost! Do této prchavé chvilky můžeme započítat cokoli, například i pocit z  dobrého skutku, pocit, že jsme se zasloužili o štěstí někoho druhého. A v tom je právě ta největší síla. Nezáleží na hmotných věcech, které by nás udělaly šťastnými. Myslím si, že mnohem šťastnějším člověka udělá maličkost než nové moderní auto či honosná vila. Nezáleží na velikosti hmotné věci, ale na síle okamžiku.

A důvod být šťastný má občas každý z nás. A když důvod zrovna není, proč se nepokusit v čemkoli si ho najít? Vždyť tento pocit, který nás nestojí žádnou námahu ani peníze, náš život v mnohém obohatí a zlepší.

Já osobně jsem už za svůj dosavadní život zažila nespočet šťastných okamžiků a nezapomenutelných chvil a spousta z nich se mi vryla hluboko do paměti. Nejedná se ani tak o dary viditelné a penězi ocenitelné, ale spíše o skutky a počiny, které pro mě moji blízcí byli ochotni učinit. Nejšťastnější jsem, když mám kolem sebe svou milovanou rodinu, přátele, a cítím jejich lásku, přízeň a odhodlanost pomoci ve všech nesnázích, které mi život ještě hodlá přichystat.

Momentálně se mi hlavou honí spousta okamžiků štěstí, útržky smíchu, radosti a pocitu vnitřní harmonie. Vybavují se mi nezapomenutelné chvíle dětství, rodinné dovolené, různá přátelská setkání a radostné okamžiky s mými blízkými. Kdybych však měla z tohoto nepřeberného množství šťastných zážitků vybrat jeden jediný okamžik štěstí, ani minutu bych se nerozmýšlela a okamžitě bych věděla, který byl tím nejsilnějším a hluboko vrytým v mém srdci.

I přesto, že se nejednalo o nic, co bych mohla stisknout ve dlani, potěžkat, či se s ním někomu pochlubit, byl to pro mě čímsi zvláštní okamžik naplněný fantastickou a záhadnou atmosférou. Možná bych měla ve svém vypravování začít hezky od začátku. Není tomu tak dávno, co mě potkala velice těžká životní zkouška. Náplní mých dnů byla tenkrát především bolest, starost, stres a špatná nálada. Už jsem snad ani nedoufala v nějaký zázrak a začínala jsem se pomalu smiřovat se svým údělem, smutkem po celý budoucí život. Dennodenně jsem překonávala palčivý pocit v očích, protivné a hloupé slzy deroucí se neúprosně ven. Nechtěla jsem ostatním členům rodiny a svým blízkým přidělávat zbytečné starosti, už tak jich měl každý z nich požehnaně. Snažila jsem se se svou tíživou situací vypořádat po svém, ale nedokázala jsem se ubránit zlým myšlenkám a hlasům v mém nitru, které mě nabádaly v pokračování cesty k záhubě sama sebe.

Když máte někoho opravdu ze srdce rád, během pár chvil si všimnete, že není něco v pořádku, že má druhý nějaký problém či že ho něco trápí. A tak tomu bylo i v mém případě. I přes veškerou snahu o absolutní pohodu a nepřetržitý úsměv na tváři si mé vnitřní a postupem času i vnější změny všimla osoba mému srdci nejbližší. Máma. Ze všech svých sil se mi snažila být oporou a pro mé štěstí by byla ochotna obětovat i to své. A právě tomu se říká někoho milovat. Nikdy jí za to nepřestanu být vděčná. Vím, že její blízkost ve mně probudila ten jedinečný a nezapomenutelný okamžik pocitu štěstí. Právě ta blízkost pro mě byla tím nejsilnějším držákem v návratu na cestu za šťastným životem. I přes všechnu bolest, kterou jsem jí uštědřovala, mě vždy objala svými milujícími pažemi a přivinula si mě na hruď, jako to dělávala vždy, když jsem byla malá. Schoulila jsem se do její milující mateřské náruče, zavřela oči a vdechovala její omamnou vůni. Díky ní se ve mně opět zrodila již dávno ztracená naděje na lepší zítřky a byla jsem odhodlaná bojovat. Už kvůli její trpělivosti a obětavosti, kterou mi v těžkých chvílích darovala…

S klidným svědomím můžu říci, že pro mě osobně je největším štěstím právě ten pocit, že mám kolem sebe lidi, kteří mě milují a které mám i já moc ráda. Bez nich by nebyl můj život naplněn a dokonale šťasten. Myslím si, že lidé, kteří nemají ve své blízkosti milující osoby, celý život hledají své štěstí a nikdy nepocítí ten pravý okamžik štěstí. I když někteří říkají, že k tomu, aby byli šťastní jim stačí peníze, není to tak docela pravda. Ve svém nitru přece jenom touží po čemsi jiném, nehmotném a nezaplatitelném penězi.

Například východ slunce a vítr ve větvích… Možná to zní až moc vyumělkovaně, ale právě tímto úryvkem z již zmiňované písně bych chtěla svoje možná trochu neuspořádané myšlenkové pochody přenesené na kousek papíru ukončit. Není to pro mě jenom nahodilá fráze, kterou si občas zabroukám večer v koupelně, spíše se jedná o jakési moje životní motto. Pár slov, při jejichž vyslovení si uvědomím, že život se neskládá jenom z radostných chvil, ale i přes všechno trápení není zas tak těžké si svoji malinkou chvilku štěstí najít. Ať už je to v čemkoli. A právě v těchto dvou slovních spojení svoje štěstí mnohdy můžeme nalézt. Zavřeme na chvíli všichni oči a zašeptejme slovo štěstí… Kdo z vás vidí hmotné statky a peníze? Myslím si, že málokterý. Za zavřenými víčky se spíše odehrávají pro někoho nezajímavé a až příliš obyčejné scénky zahrnují věci, které jsou schopné nás udělat šťastnými. Ale i přesto. Nevidíte spíše modrou oblohu, paprsky zářícího slunce lechtajíce vás na tváři rozjasněné úsměvem, tulipány hrající všemi barvami, ke kterým jen a jen přivonět? Zkuste se zhluboka nadechnout. Necítíte vůni rozkvétající zahrady, jara a vzduchu prosyceného hřejivou silou slunce?  A nevykouzlila vám pouhá představa na všechny tyto věci blažený úsměv na tváři? Nebudu si něco nalhávat sama sobě, mě jen pomyšlení na ony věci zlepšilo a projasnilo den. Pocit štěstí se dostavil i přesto, že se nejednalo o nic velkého, zvláštního, jedinečného. Proč hledat štěstí v něčem neznámém a mnohdy ho ani nenalézt? Vždyť je přece mnohem jednodušší vidět svoje štěstí i v maličkostech, které nás obklopují na každém kroku ve všechny časy našeho krátkého života. Nezabývejme se zbytečnými starostmi, nemračme se, ale buďme šťastní, spokojení a usměvaví. Radujme se třeba jenom z toho, že nám byl darován život. Vždyť i tato zanedbatelná věc udělala mnoho lidí šťastnými. A věřte, že i váš každodenní milý úsměv na tváři rozdá štěstí více lidem, než peníze.

Je všeobecně známo, že štěstí je prchavé a nezdrží se u nikoho moc dlouho. Ale je to tak úplně pravdivé? Nezáleží spíše na každém z nás, zda si svoje darované štěstí udržíme či nikoli? Nemůžu rozhodně odpovědět a ani nikdo z vás nedokáže nalézt správnou odpověď. Štěstí pro nás po celý život zůstane čímsi záhadným a mystickým. I přes veškerou snahu se nám ho nikdy nepodaří ovládnout. Naší jedinou možností proto zůstává si svého štěstí vážit, snažit se udržet si ho co nejdéle a hlavně nebýt sobeckými a rozdávat jej třebas i po malých částech okolí. Každý si alespoň špetku štěstí zaslouží a věřte mi, že k nám se darované štěstí vrátí zdvojnásobeno.

Vlnu svých ven deroucích se myšlenek bych ráda ukončila vyslovením svého velkého přání, které nosím ve svém srdci. Toužím po šťastném zbytku svého života obklopená milující rodinou a pravými přáteli, kteří mi budou oporou v dobrém i ve zlém a kterým budu moci i já být v čemkoli nápomocná. A jelikož nejsem sobec, vyslovím i své druhé přání. Chtěla bych, aby všichni lidé na zemi našli svoje štěstí a vážili si ho. Nebuďme k němu lhostejní a střežme si šťastné chvilky jako oko v hlavě. Nikdy nevíme, kdy přijde ta poslední…