Autorka: Anežka Kozlovská

Adélka vzala do ruky oranžovou voskovku, která byla mezi ostatními  oranžovými pastelkami v kelímku jediná trochu dohněda, a začala vybarvovat křídla.

„Co to kreslíš pěkného, Adélko?“

„Motýlka.“

„Aha, ten je hezký. A proč zrovna motýlka? Vždyť máme zimu a sníh, namaluj radši něco zimního, co říkáš? Podívej, třeba Míša tady nakreslil takového pěkného sněhuláka. Nechceš taky namalovat sněhuláka?“

„Ne, mně se líbí motýlek.“

„No, dobře, ale toho můžeš přece kreslit na jaře nebo v létě, když je hezky teplo a motýlci na loukách sedají na kytičky. Na čem to ten tvůj vůbec sedí? To nevypadá jako kytička.“

„To je bříza, na kterou napadl sníh.“

„Bříza? Ale prosím tě, Adélko, sněží jenom v zimě – a to přece víš, že motýlci v zimě nelítají.“

„On nelítá, on sedí na spadlém kmenu té břízy.“

„Ale Adélko, to nedává smysl… – Á, tvoje maminka je tady.“

Ve dveřích se unaveně usmívá žena v šedohnědém kabátu s vysokým límcem.

„Dobrý den, paní učitelko. Ahoj, zlatíčko. Tak co, zlobilas dneska paní učitelku?“ odříkává nepřítomným hlasem.

„Dneska byla Adélka celkem hodná, jenom kreslí trochu nesmyslné obrázky…“ přichází za přibíhající holčičkou učitelka.

„Opravdu? No, já právě docela spěchám. Na shledanou. Řekni paní učitelce taky na shledanou, Adélko.“

Ale děvče se jen chytne matky za ruku a mlčí. Žena se ještě omluvně otočí za učitelkou a chvatně odchází. Dívenka jí visí po boku. V šatně se nechává navléct do tlusté oranžové bundy a zírá přitom na ostatní děti, které rodiče také oblékají. Matka jí nasazuje světle růžovou háčkovanou čepici.

„Spolupracuj trochu, ani nevíš, kolik toho na mě doma ještě čeká práce.“

Adélka to ví. Hodně práce. Tolik, že si celé odpoledne bude zase pěkně kreslit a hrát s panenkami. Tolik, že jí maminka večer nestihne přečíst pohádku na dobrou noc.

Ze školky jdou k autobusové zastávce městským parkem. Vzduch je vlhký a pod tajícím sněhem tu a tam prosvítá mokré podzimní listí. Pod matčinými kozačkami skřípe hrubý písek. Náhle dítě zvolá: „Mami, podívej, támhle sedí můj motýlek!“

„Jaký motýl?“ Matka vytrženě pohlédne směrem, kam ukazuje dívčina ručka.

„Kde? Já žádného nevidím.“

„Tam, na té spadlé bříze, vidíš, jak tam sedí, na tom sněhu?“

„Ne… Ale prosím tě, na sněhu? Jak může motýl sedět na sněhu? Vždyť je zima, motýli lítají na jaře a v létě. Myslíš ten uschlý list? To není motýl, ty asi špatně vidíš, zlatíčko. Budeme muset zajít k paní doktorce, jestli nebudeš muset nosit brýle. Bože, jako bych toho měla málo…“

„To JE motýl! A nelítá, jenom sedí na tom zasněženém kmenu.“

„Adélko, i kdyby tam nějaký motýl opravdu seděl, musel by na tom sněhu hned zmrznout. A teď už nech těch nesmyslů a pojď, jinak nestihneme autobus. Paní doktorce zavolám radši rovnou dneska večer.“

Adélce je najednou i v té tlusté oranžové bundě zima. Mrznou jí v ní záda, břicho, hrudník, ramena a paže. Mrznou jí prsty v háčkovaných rukavicích, které jsou stejně světle růžové jako její čepice. Chlad matčiny dlaně jí přes pravou ruku proniká do celého těla. Mrzne jí hlava ve světle růžové háčkované čepici. Mrzne jí čelo, nos a tváře. Mrznou jí nohy v hnědých manšestrových kalhotách. Mrznou jí prsty u nohou a chodidla. Najednou se její botky s kožíškem rozeběhnou. Prsty jí vyklouznou z mrazivé matčiny dlaně. Běží střemhlav. V zatáčce se zrcadlí zatažená obloha ve velké louži. Po její hladině plují tenké ledové kry. Adélka před louží nebrzdí. Zatažená obloha se rozstříkne do stran v tisících kapek a v tenkých ledových úlomcích. Botky jsou promočené a kožíšek hřeje. I mokré hnědé manšestrové kalhoty hřejí. Tlustá oranžová bunda jí zahřívá tělo. Zpod světle růžové háčkované čepice jí po mokrých vlasech stéká na obličej pot. Prstům v háčkovaných rukavicích je znovu teplo. Adélce je teplo. A lehko. Tak lehko, že se jí chce vzlétnout.

Matka se udýchaně zastavuje. Ve velké louži v zatáčce se zrcadlí zatažená obloha, po které poletuje oranžovohnědý motýl.