Autorka: Šárka Melicharová

Kdyby naše kosti byly z mramoru, neustále by nám z útrob sálal chlad. Jeho siločáry by nás protkaly, prošpikovaly a sešněrovaly by nás jako nesmlouvavý korzet dívčí hruď. Chlad by nás stáhnul, ne k nám samotným, nýbrž naopak od nás, a možná dokonce z nás samých. Bylo by to zlé, takový chlad.

Na rozžhaveném dnu těžké masivní pánve klokotají dvě vajíčka, patřičně horkem přidušená. Dívka stojí u plotny a je přidušená také. Jazyk má zadřený v ústech. Jazyk je velkou, masitou třískou zaseknutou hluboko a napříč, je ponenáhlu neobratný a malátný a dívka se nemůže, zaboha se nemůže vyslovit.

Dívka kontroluje povrch žloutků, zdali už teplá. Klíčovější jsou pro nás ale bílky. Bílky obsahují hodně proteinů – kulturistům proto postávají ve špajzkách celé sudy bílků – a proteiny při smažení mění svou prostorovou strukturu, v důsledku čehož se bílek stává tuhou hmotou.

Této změně vnitřního uspořádání a ztrátě původní podoby se říká denaturace.

Vajíčka prskají a dívka myslí na chléb, že ho musí nakrájet, na hrnek, v němž se už asi příliš dlouho luhuje čaj, na nesplněné povinnosti, na spánek, že bude dnes krátký a neklidný. Nejsou to myšlenky v pravém slova smyslu, jsou to urgence, pouhé izomery myšlenek. Stabilnější, primitivní izomery. Vycpávají dívčiny dny jako myslivec mrtvá zvířata – jsou plné, navenek nepozměněné, ale přesto je usvědčíte. Čpí to z nich, že kdybyste je rozpárali, vyvalilo by se spoustu vaty, ale jinak téměř nic.

A přestože tyto vycpávky nejsou chlácholivé a neutěšují, mají co do činění s tlumením bolesti. Ony přikryjí to, co dívka nechce nebo nedokáže pojmenovat, co ji pálí, čím odtéká. Přinesou tak zdánlivý klid polí, která jsou podminovaná.

Podívejme se na dívku. Je čerstvě upečené pečivo, měkká a horká, podobně lákavá. Čerstvá. Jenže. Dívka bolí. Její rodiče se vždy shodli na málu a dohromady si pořídili hodně (dívka patří do tohoto „hodně“). To se nepěkně táhne jejím příběhem. Dívka je učena vidět chyby a sama je chybou. Dívka chápe, že lze chtít a přesto se za chtěným nevydat. Dívčino okolí je pudové, slabé zvíře skoro pořád jalové a často útočící ze špatných pohnutek. Dívka neví o samotě, ale zná osamocenost, ví, že se všichni navzájem houpeme a ne v náručí, cítí ty nevypovídané i ty, kteří ‚pouze‘ zůstávají nevyslechnuti, cítí věčné míjení, umírání v ústraní, sprostoty, ucpané odtoky, tření světových stran a vrstev, výkřiky i jejich zatvrzelé přidušování…

Cosi to v dívce změnilo. Povahou zůstává stejná, ale konstelací už je jinačí. Zasmušilost a skleslost sílí a jazyk prorůstá hlouběji do úst. Dívka vypíná plotnu a překládá svou večeři z pánve na talíř. Pak si dlaně schovává do rukávů. Trochu se ochladilo.

To asi proto, že v dívčině hrudní kosti studí první krystalky mramoru.