Autorka: Monika Příborská

„Dobrý den, pane. Co si přejete?“ zeptal jsem se se vší slušností. 

„Chtěl bych se u vás vyzpovídat,“ odvětil příchozí.    

„Tak, milý synu, řekni mi, co tě trápí,“ vyzval jsem ho, když jsme došli ke zpovědnici.

„Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mi moje milující manželka byla nevěrná. Jenže to jsem ji asi přecenil. Včera mi tu otřesnou pravdu vylíčil jeden můj dobrej kámoš. Došel jsem domů úplně rozzuřený. Hádali jsme se. Říkala mi, že je to hloupost. Potom se urazila a přiznala barvu. Vážně přiznala, že má něco s místním automechanikem a to už toho na mě bylo trochu moc. Nevěděl jsem, co mám dělat. Byl jsem zklamaný, zoufalý a naštvaný zároveň. Všechno se to ve mně najednou sevřelo a já jsem ztratil pojem o svým chování. Nedokázal jsem se ovládat. A ona pořád křičela a vyčítala a já už toho měl po krk. Všech těch jejích lží. Porušila náš manželský slib a já ji tak miloval…“

„A co se stalo potom?“ snažil jsem se ho popostrčit k přiznání hříchu. 

„Potom, potom…potom jsem jí zastřelil.“

„Co prosím? Co, že jste udělal?“ nedokázal jsem uvěřit vlastním uším. 

„Já ji zastřelil. Bylo toho na mě tolik a byl jsem strašně zmatený a jiný možný východisko jsem v ten moment neviděl. Byl jsem dočista rozzuřený a měl jsem z toho vzteku úplně zatemnělou mysl. Já ji vážně zabil…“

„Je mi líto, ale z takového hříchu vás nemůžu očistit. Lidé za mnou chodí kvůli tomu, že nepustili někoho na přechodu, nebo že se zapomněli před spaním pomodlit, ale kvůli vraždě? Omlouvám se, ale tohle vážně nemůžu,“ vykoktal jsem ze sebe. 

„Já vím, chápu to. To je v pořádku. Vlastně ani nežádám o odpuštění. Jenom jsem se vám o tom chtěl svěřit. Mockrát vám děkuji, že jste mě vyslechl.“

„Nemáte za co. Teď, kdybyste mě omluvil, tak už musím jít, a vy byste měl taky,“ naznačil jsem mu, že by měl odejít. Nechtěl jsem s ním mít už nic společného. 

„Samozřejmě. Na shledanou,“ rozloučil se a stoupal si, aby mohl vyjít ze zpovědnice. Jenom jsem na něj pokýval hlavou, protože už jsem se s ním shledat nikdy nechtěl. Bylo mi z toho, co uděl, na zvracení. 

Sledoval jsem jeho záda při vycházení z kostela. Následně jsem se otočil k lavicím, abych vysbíral zpěvníky a uklidnil se trochu. Najednou jsem z venku slyšel cosi křičet vícero lidí. 

Rozběhl jsem se ke dveřím, abych se podíval, co se děje. Přímo přede mnou stál ten muž. Byli jsme od sebe asi pět metrů, ale nedíval se na mě, díval se k nebi. Kolem něj stál už větší hlouček lidí a pokřikovali po něm něco ve smyslu, ať toho nechá, ať to nedělá. Na okamžik se mi zatmělo před očima. Ten muž si u hlavy držel pistoli a byl připravený vystřelit. Nepochybně to byla ta stejná zbraň, kterou zabil i svou manželku. 

Pohybovaly se mu rty. Nejspíš něco odříkával. Jeho poslední slova. Najednou se mi podíval přímo do očí. Dav stále něco zvolával. Přišlo mi, že se čas zastavil. Bez jediného pohnutí jsme se na sebe upřeně dívali.

Zrovna jsem otevíral ústa, abych mu to vymluvil, když zmáčkl spoušť.