Autor: Martin Zika

Některé barvy už nejsou.

Prostě zmizely. Asi jsem zapomněl jak vypadají a všechno kolem mě zapomnělo také. Zelená. Nikde a nikdy už jí nevidím, jen tvých očích: ano, tvých tisíc hladových očích nenávratně pohltilo podstatu té barvy. Uvězňuješ jí, popíráš její existenci. TY, chamtivá trosko, ubohý zloději! Kradeš si jí jenom pro sebe!

U malého dubového stolu seděl jen jeden muž. Nepřítomný pohled měl upřený na dřevěnou desku, hlavu si podepíral rukou.

Jen kdybych tě tak nemiloval. Jsi ve všech mých snech, slyším tě šeptat, utíkám za tebou, utíkám před tebou. Ne, ne, ty jsi moje sny. A jedna skutečnost je trochu děsivá: už si nedokážu představit sen, ani pouhou myšlenku bez tebe. A ty moc dobře víš, že všechny ty sny jsou jenom nesnesitelně hořké. Jsi tam přece taky.

V celé tmavé místnosti téměř nikdo jiný nebyl, těžký vzduch byl plný kouře.

Tak tě prosím: řekni mi, jak tě konečně získat. Jak tě můžu pohltit, jak se zbavím té věčné žízně? Ty to vůbec neusnadňuješ! Nejsi tu, ne doopravdy. Musím ti něco vytknout: Vždy jenom protečeš mezi prsty: TY jsi jen tekutina. A co po tobě zbyde? Nic. Nic, jen zamlžený pohled, smějící se duchové a žiletky v hlavě. Nechci tě! Chci jenom ukončit svojí ubohou posedlost. Slyšíš mě? Chci tě smazat!

Překvapuje tě to? Samozřejmě, že ne. Byl to tvůj jediný záměr celou dobu, zvrácený plán odporného démona! Přivést mě do hrobu.

Muž zvedl hlavu a odtrhnul pohled od stolu, oči měl podlité krví. Mátožně se otočil směrem k mladíkovi, který seděl na druhé straně místnosti a prudce udeřil pěstí do stolu. „Co po mně sakra chceš?“ zařval muž a civěl na zaraženého mladíka. Ten se pomalu zvedl a odešel.

Z vedlejší místnosti se ozýval smích a opilecké hlasy.

Celou dobu se na mně díval! Přísahal bych, že se díval, přísahal bych, že mě chtěl celou dobu podříznout, okrást, oloupit!  Bože, jako ty! Pozoruješ mě – odněkud. TY jsi moje smrt, zimnice a žízeň. Bojím se tmy, hledám přízraky v koutech, rozhlížím se kolem sebe pokaždé se stejným děsem. Ještě víc se ale děsím světla. Pálí mě v očích, puká mi hlava, pořád, pořád, pořád. Všichni na mě zírají! Bože, to nejhorší ale neodchází ani ve dne, ani v noci. Ty se za mnou pořád plížíš ve stínech. Už ani nevím, jestli jsi můj stín nebo já tvůj.

Do místnosti vešel starší muž ve zmačkané košili, v ruce nesl láhev ze zeleného skla. „Nechte mi jí tu celou,“ zamumlal muž u stolu nepřítomně. Rozklepanou rukou si přisunul láhev před obličej a notnou chvíli jen zíral skrz kalně zelené sklo.

Jaká ironie; všechno je teď zelené. Uvnitř tebe. Ani nevíš, jak moc si přeju, abys nikdy neexistovala. TY, poslední láhev, na kterou mi zbyly drobné po kapsách. A všechny TY před tebou.