Autorka: Tereza Kratochvilová

Miluju Facebook. Miluju Twitter. Miluju Ask a Instagram. Kdo by řekl, že na všech těch sociálních sítí je tolik báječných lidí? Že si všichni tak skvěle rozumíme a máme stejné názory na různé věci. Ve všem se shodneme a neurážíme se. A navíc ta legrace! Takové výbuchy smíchu, které mám při chatování s těmito lidičkami jsem nezažila pěkně dlouho. Ne že bych na tom byla tak špatně a neměla kamarády v tom „normálním světě“, ale tihle internetoví kamarádičci mi připadají víc vtipnější a v pohodě.

    Seděla jsem v obývacím pokoji na gauči a chatovala na Facebooku. Měli jsme založený skupinový chat, ve kterém nás bylo pět. Do toho jsem odpovídala na otázky na další sociální síti Ask.fm, na kterém jsem měla plno otázek. Mí kamarádi z Twitteru se asi nudili, pousmála jsme se.

   „Jdeš ven?“ přišla mi smska. Když jsem ji otevřela, zjistila jsem, že mi píše má bývalá kamarádka ze základky Zuzka, se kterou jsme se v deváté třídě hodně bavily.

   Už už jsem chtěla odepsat, když mi zabrněl mobil a upozornil mě, že mi někdo okomentoval fotku na Instagramu. Když jsem aplikaci otevřela a najela na danou fotku, pod kterou měl komentář být, musela jsem se usmát. Okomentovala mi ji Kačka, kterou mám snad nejraději ze všech. A potom mě přidali do další skupinové konverzace, takže jsem na Zuzku úplně zapomněla a vzpomněla jsem si na ni až v noci, kdy jsem šla spát.

   Celé mé dny vypadaly podobně. Nevadilo mi, že skoro vůbec nechodím ven, krom cesty do školy. Mamku to sice štvalo, ale nic s tím nenadělala. Moc jsem si nevšímala toho, že se čím dál tím víc lidí se mnou přestávalo bavit. Mně to nevadilo. Jejich odůvodnění, že se mnou už není řeč, protože jsem stále na mobilu, jsem nebrala vážně. Proč taky, když jsem na internetu měla daleko víc a daleko lepší kamarády než třeba ve škole?

    „Máš dneska čas? Mohly bychom zajít na zmrzku.“ Napsala mi Věra na Facebook. I když nerada, jsem nakonec chat otevřela a přemýšlela, co jí odepsat. Ven s ní se mi moc nechtělo. Ne že bych proti ní něco měla, ale zrovna jsme s holkami řešily tak skvělé téma! 

    „Ahoj Věrko, promiň, ale jedu s našima na návštěvu k tetě.“ Odepsala jsem jí a při této lži jsem se ani nepozastavila.  Ještě jsem raději pro ni vypnula chat, aby neviděla, že jsem stále online, a bylo. Dál jsem se věnovala zábavné konverzaci s holkami. To lhaní stálo za to, to mi věřte.

   Všechno se změnilo poslední srpnové odpoledne. Mamka mě poslala na nákup do obchodu, který byl docela vzdálený od našeho domu. Ač nerada jsem musela odtrhnout oči od Twitteru a vydat se na nákup. Cestou jsem nadávala, protože jsem odhadovala, že zhruba hodinu tam nebudu. Tolik věcí se tam za hodinu změní! A já u toho nebudu.

    Byla jsem natolik zamyšlená nad tím, kolik času promrhám zbytečným nakupováním, že jsem se u přechodu nerozhlédla a rovnou vešla na silnici. To se mi však stalo osudným.

    Probudila jsem se v nemocnici s obvázanou nohou a rukou. Kromě rodičů mě nikdo nenavštívil, protože jsem na ostatní poslední dobou kvůli internetu kašlala. Teď je potřebuji a zachovali se jako tehdy já. Nedivím se jim, zasloužím si to. Byla jsem na ně hnusná.

    Někdo zaklepal. Když se dveře otevřely, objevila se mezi nimi hlava Zuzky a Věry. 

   „Holky!“ zavýskla jsem.

   „Ahoj Lenko,“ usmála se na mě Zuzka. 

   „Jdeme ti pomoct zabít čas!“ zašklebila se na mě Věra a vyhoupla se vedle mě na postel.

     Slibuji, že hned, co se mi dostane pod ruku mobil, všechny aplikace smažu. Už nikdy je nevyměním za kamarády z internetu.