Autorka: Tereza Kratochvilová
Říkal si Hurikán, kluk jako ty,
Pokaždé, kdy zaslechnu první větu písničky Hurikán, zalesknou se mi slzy v očích. Připomíná mi ji totiž mého tátu. Jako kdyby nešťastník, o kterém zpívá Dalibor Janda, byl můj otec.
Byl to tak skvělý den. S maminkou jsme si ten den skvěle povídaly, smály se a dělaly blbosti. Jenže potom jsme se dozvěděly tu zprávu a šťastným chvilkám byl na nějakou dobu konec.
Obě jsme tomu nemohly uvěřit. Ale i telefon mi oznamoval, že „volaný účastník není dostupný“.
motorka vzlétla s ním, když dostal smyk,
Po nocích jsem se trýznila vzpomínkami na něj. Odmítala jsem tomu uvěřit. Pořád jsem si namlouvala, že někde vlastně ještě žije a my o tom jen nevíme. Že jednoho dne se potkáme a bude to jako dřív. Až po hodně dlouhé době mi došlo, že takhle to na světě nechodí.
už měl být s dívkou svou, jak se sešeří,
I teď, po tolika letech, si kladu v hlavě otázku, proč zrovna on. Proč zrovna já jsem musela přijít o svého otce. Ale na tuto otázku mi není nikdo schopný odpovědět. Ani já sama ne. Asi to tak prostě mělo být.
už bylo k lásce prostřeno na večeři.
Uběhlo už docela mnoho let. Nemůžu říct, zdali je to lepší nebo ne. Myslím na něj každý den. Každý den mi tátu něco připomene. Klidně i maličkost. Když řeším zapeklitou situaci a nevím si rady, vždy si řeknu: „Táta by mi poradil…“. Ale neporadí, protože tady není. Mrzí mě to, hlavně když pomyslím na to, kolik věcí bychom mohli spolu zažít. Kolik rad do života by mi ještě dal.
Kola se kroutí dál,
motor už práci vzdal,
pod stupněm vítězů
silnic král.
Jsem ráda, že tady pro mě deset let byl. Sice jsme toho moc společně nestihli, o to víc mi je ale teď vzácnější každá vzpomínka na něj. Ta, kde jsme si pouštěli draka, nebo i ta, kde jsme jeli na dobrou večeři. Největší bolest je za mnou, ale smutek ještě asi ne.
Jen mě mrzí jedna jediná věc. Škoda, že jsem ten den, kdy jsme se viděli a zároveň se stala ta katastrofa, jsem mu neřekla – „Mám tě ráda, tati“.
První se zastavil,
poprvé z dlažby pil,
čelo jí nastavil,
nevyhrál.