Autorka: Dašena Gombíková

Sedí na dřevěné podlaze s nohama skrčenými při těle a se zrakem upřeným na strop své malé, studené kajuty, kterou sdílí spolu s dalšími třemi námořníky. V této chvíli je v ní však naprosto sám, protože jeho spolubydlící jsou všichni na vyšších poschodích u těch bohatých a vážených lidí. Nejedí a nebaví se však s nimi, ale za pár drobných peněz, které ledva postačí na trochu pití a jídla jim přinášejí z kuchyně jídlo, v kuchyni myjí nádobí, nebo myjí podlahu v jejich honosných, vykouřených kajutách. 

Tohle je taky jeho obvyklá práce, kterou dělá na zaoceánských lodích už dobrých pár let. Pravdou však je, že doteď nikdy se neplavil na lodi, jako je tato. Vždyť téměř všichni lidi, které slyšel mluvit o této lodi, říkali věci ve smyslu, že to je snad nejlepší zaoceánská loď jakou doteď postavili a taky slyšel mnohokrát to, že je nepotopitelná. Možná i proto se ti bohatí lidé tak dobře baví- nemusí se bát, že se jejich loď spolu s nimi potopí. Aspoň se i on může cítit v bezpečí, takže je aspoň v tomhle spokojen, jen kdyby mohl žít životem lidí aspoň ze středné třídy, o kterém sní už od časů, kdy byl malým klukem. Protože mu bylo známo, že sám si s vysokou pravděpodobností dopomoct ke splnění tohoto svého snu nedokáže, vstane ze země, pár kroky přijede k malému, okrouhlému okénku kajuty a přes jeho sklení výplň se kouká ven. Pak začne poměrně potichu mluvit do prázdna. 

„Pane Bože, prosím Tě, splň mi aspoň jedno mé přání, které je, abych jsem se mněl líp a abych měl více štěstí, než někteří z těch lidi bydlících v téhle lodi v kajutách nahoře, co mají spoustu majetku a peněz a mnoho z nich je dokonce veřejně známých. Pane Bože, prosím Tě, vždyť až doteď se mi oproti nim opravdu nevedlo dobře“, řek, jakoby to mluvil stmívající se obloze, na které se už třpytily prvé hvězdy. „No, asi jsem neměl od Boha chtít až tak moc“, říkal si sám pro sebe o malou chviličku později. Jeho myšlenky však náhle přetrh známy hlas.

 „Jamesi, teď je rada na tobě, v kuchyni jsi už očekávaný“, řekl ten jemu důvěrně známý hlas, patřící jeho spolubydlícímu Martinovi. „Jo, jo, vždyť už jdu“, řekne Martinovi a v duchu si říká, že to s tou prosbou pro Boha opravdu přehnal. Jednoduše je to už jednou tak- někteří se narodí do správné rodiny a pak mají dobrý a pohodlný život bez toho, aby pro to něco museli udělat. A jiní, jako třeba on, můžou prosit Boha i téměř stále a nepomůže jim to. To už by se opravdu musel stát zázrak, aby měl v pozdějším životě více štěstí.  

„No pojeď, vždyť už meškáš“, náhlil ho Martin ode dveří. Rychle tedy přijel ke vchodu do kajuty, rozloučil se prozatím s Martinem a vyšel po schodech nahoru. 

Tam už byla zábava v plným proude -  jedlo se, pilo se, bavilo se a dokonce tam dva bohatí muži hráli karty o peníze. 

On se však musel náhlit do kuchyně, protože tenhle večer měl nosit jídlo a pití přímo těm dobře se bavícím lidem. Aspoň si je bude moct za celý večer hezky obkouknout.

Ještě nebyl večer snad ani ve své půlce, když bylo třeba donést víno tomu pánovi, který hrál už nejmíň hodinu se svým spolustolovníkem karty o peníze. Musel si sám před sebou přiznat, že předtím vždy, kdy přecházel kolem svázaného balíčku bankovek, který byl zřejmě cenou pro vítěze kartové hry, měl obtíže spustit z něj oči. 

„Dobrý večer, pánové“, pozdravil je. 

„Vám taky“, odvětili oba.

„Tady je vaše víno“, řek dávajíc jim dvě plné skleničky červeného moku.  

„Děkujeme, a opravdu, nemáte zájem zahrát si s námi? My máme rozehranou tuhle hru už snad i moc dlouho. Pojďte, jestli zvítězíte, tenhle balíček je jen a jen váš“, vábili ho na peníze oba. 

Dobře věděl, že kdyby tamty peníze patřili jemu, život o jakém roky snil by se na sto procent stal realitou. 

„Má to ale jednu malou podmínku“, dodal jeden z pánů. „Musíte nám slíbit, že jestli prohrajete, navždy ztratíte práci na této lodi a budete si ji muset hledat jinam. Je to jenom taková malá podmínka, že jo, kolego“, zasmál se. „Tak co, berete to?“, zeptal se ho jeden z pánů vážněji. 

V té chvíli se mu v mysli vynořila jeho prosba Bohu, kterou mu dal pár hodin předtím a myslel si, že právě v téhle chvíli ho Bůh vyslyšel. 

„Ano, přijímám vaši stávku“, řek jim rozhodne. Reakce dvou pánů sedícím oproti němu byla hurónský smích. 

Ku podivu obou boháčů hrál celkem dobře. V zápale hry snad ani jeden z nich nevěděl, jak dlouho už hráli, když se hra blížila ke svému opravdu napínavému konci. V rukách všech trou totiž zbývala už jenom jedna karta. Byl si jistý, že v této chvíli mu jede o to, jestli bude mít omnoho lepší, nebo omnoho horší život než dosuď. Přál si jenom jedno, ať v rukách ani jednoho z jeho soupeřů není eso, protože to by pro něj znamenalo prohru.

 První boháč položil svou poslední kartu na stůl. Byla to piková sedma. Spadl mu kámen ze srdce. Teď už jenom ať druhý z bohatých pánů nemá v ruce tu nejvyšší kartu, a má mnohokrát lepší život než předtím. Už byl v mysli hezky oblečený, bydlící ve svém pěkně zařízeném vlastním domě a s kopou dobrého jídla na stole, kdy tu najednou uviděl na stole ležet eso. Okamžitě se mu zakroutila hlava a do očí se mu tlačili slzy. Ještě jednou se koukl na poslední kartu jednoho z těch bohatých pánů, a když se mu opět naskytl ten jistý pohled, hodil svou poslední kartu- srdcovou sedmu na stůl a za hlasného smíchu obou boháčů běžel spět do své kajuty. Jako se prodíral pomezi stoly, ucítil prudké zatřesení, no protože byl stále zaslepen svým smutkem, nedával tomu velký význam.

 Jako pak seděl na dřevěné podlaze své studené kajuty, v duchu se ptal Boha, proč ho opustil a dopustil tolik neštěstí na něj. Ptal se ho, proč se snad nikdy nebude mít líp než někteří z těch lidí bavících se nahoře. Myšlenky mu náhle přerušil důrazný výkřik jednoho z námořníků a taky poměrně rychle stoupající hladina vody v jeho kajutě.  „Máme jedno z posledních míst na záchranném člunu tak se, sakra, ponáhlejte, jestli se nechcete utopit“. V té chvíli se i on vzpamatoval, že jeho loď se ve skutečnosti potápí. Bez váhání vyšel ven a nasednul do téměř plného záchranného člunu, který se spolu s ním za malou chvíli vzdálil od potápějící se lodi na pro něj bezpečnou vzdálenost. 

Když byl celý záchranný člun o pár hodin na pevnině, ten jistý námořník, který zachránil mimo jiné i chudého mladíka Jamese mu povídal, že mu je líto, že nemohl zachránit před utopením úplně vše, o kterých věděl, že jsou na palubě, jako třeba dvou solventně vypadajících mužů s balíčkem bankovek a s krabičkou karet v rukách, které ještě slyšel říct „Ale Titanic je přece nepotopitelný“, naposledy předtím, jako jich celých přelila studená, mořská voda.