Autorka: Aneta Hřebejková

…ach přibliž k tomu lidu hled,

a přitiskneš svůj k němu ret,

a neodtrhneš více!

Jan Neruda, Romance o Karlu IV.

Ryzí hřebec pod ním neklidně zahrabal kopytem a pohodil hlavou. Pruda nedbal jeho projevů a převzal od pacholka kopí. „Díky, chlapče.“ Slova vděku zněla dutě a unaveně, ačkoli kroužková košile, přes niž byl přehozen znak černé orlice v plamenech, a postříbřený opasek s mečem v žilách probouzely mladost dřívějších lét.

Jeskyní prozářenou nejistým svitem loučí se ozval jasný hlas: „Je nejvyšší čas vyrazit, rytíři!“

Pruda koni přitáhl otěže a poposedl si v sedle. Prsty křečovitě svíraly ratiště zbraně. Nejistota a obavy na něj vedly útok horší než kterýkoli meč dříve. Jeho učitel měl pravdu, když mu jako mladému říkal, že strach je účinnější zbraní než kterékoli ostří.

„Proti komu stojíme, pane?“ ozval se jeden pevný hlas, který položil otázku všech.

„Nepřítele neznáme. Jisté je pouze to, že je zapotřebí naší pomoci.“ Tázaný se krátce odmlčel, sám již usazen na bělostném hřebci. „V takovýchto chvílích musíme stát při sobě. Bratr věrn bratru, krev krvi. Jednota, to je ta síla, co přináší vítězství. Jsem si jist, že náš lid už dávno nepamatuje ty, co zde vyčkávali na den jeho největší nouze. A přesto mu nyní vyjedeme na pomoc a budeme se bít do posledního muže za jeho dobro!“

Mezi ozbrojenci se šepotem začaly šířit příkyvné souhlasy. Smýšlel-li někdo jinak, pouze sklopil zrak a veškerý nepokoj zanechal pouze uvnitř vlastní hlavy. 

„Je možné, že se svět venku změnil,“ pokračoval ten, co je vedl. „Že místa, která jsme znali za našich časů, už budou dávno pryč, skosená zubem času, zlomená nadvládou nových božstev; že oblohu budou brázdit monstra, o kterých jsme v našich dobách ani nedokázali snít, a na místě zlatých polí a zelených hájů budou stát divé bestie rozmanitých tvarů…

Přesto, budou tam čekat také děti hrdé české země, krev našich rodin; zoufající si, smýšlející nad tím, že ohnou kolena před bídnými šiky, co proti nim zle vztáhly zbraň…“

Pruda na něj v oněmění hleděl a neměl nejmenší ponětí, co na to říct, jak se zachovat…

„Vzhůru, rytíři, do sedel a na zteč! Čas tady možná ubíhá jinak, ale cítím, že každá další promarněná vteřina přináší našemu lidu jen hlubší a hlubší žal!“

Válečníka konečně zaplavil pocit jistoty. Jeho bratří kolem zasmušile debatovali o tom, co je venku čeká. Cizí lid? Satanovy děti? Neměli nejmenší ponětí, čemu vyjedou v ústrety; přesto drželi hlavy hrdě vzhůru, připraveni čelit komukoli. Pruda navedl koně mezi ostatní a zařadil se do šiku.

Jeskyní se rozlil oslnivý jas, jak se skalnatá stěna otevřela. Veškerý hovor utichl. Ozvalo se zběsilé koňské ržání. Cinkot oceli a klapot kopyt k tomu okamžiku patřily stejně jako píseň k lyře. Zástup se dal do pohybu.

Z předních řad se nezlomně rozšiřoval zpěv, přenášející se stále hlouběji a hlouběji:

„Svatý Václave, vévodo české země,

kníže náš, pros za nás Boha, svatého Ducha!

Kyrieleison.“

Pruda s písní na rtech němě pobídl koně k pohybu, následován spoustou dalších hrdinů. Ztělesnění odvahy a věrnosti, tkvící v duši. Ven z hory. Pryč z Blaníku, co mu byl po staletí domovem. Zpět do rodné vlasti, do Čech. Veden svým vznešeným knížetem, na pomoc národu v nejtemnější hodině…

Nebeské jest dvorstvo krásné, blaze tomu, kdo tam dojde,

v život věčný, oheň jasný svatého Ducha.

Kyrieleison.

Pomoci my tvé žádáme, smiluj se nad námi,

utěš smutné, zažeň vše zlé, svatý Václave!

Kyrieleison.