Autorka: Magdaléna Nešněrová
Pod pojmem pouť si představíme dlouhou, namáhavou cestu k cíli, jehož dosažení pro nás znamená ztělesněním Boží milosti a přítomnosti. Během této cesty lidé získávají zkušenosti a poznávají odvrácené i prozářené tváře života. Člověk přímo vyhledává příležitosti, aby mohl diskutovat s ostatními o překážkách i radostech, které mu putování přináší. Mělo by být povinností, aby se starší a světaznalejší podělili o nabyté duševní bohatství a směrovali mladé poutníky, často mířící nebezpečnými směry, kterých je životní stezka plná. Ti, kteří stojí teprve na začátku, se rozhodnou, zda a hlavně kým, se nechají vést. Nestačí odcitovat něčí významná slova, musí se do nich vložit i láska pro druhé, odkaz prostým čtenářům či posluchačům. I dnes by měli být mezi prarodiči, sourozenci, otci i matkami věrozvěstové, šiřitelé dobrých myšlenek.
Pramenem poznání může být příběh bezejmenné slečny, která sešla ze stezky k dospělosti. V domnění, že si trnitou cestu dospívání usnadní, sběhla ke zrádným močálům slibujícím dokonalost. Ani v nejmenším nedomýšlela číhající nebezpečí. Co by nestálo za to nepodstoupit kvůli nejvzácnějšímu z bájných pokladů, za kterým se lidé ženou celá tisíciletí?! Nikomu předem neřekla o svých záměrech a chtěla si toto malé tajemství uchovat pro sebe. Čím déle se nechávala svádět touto pěšinou, tím bylo obtížnější zůstat nohama na pevné zemi. Na hranici mezi lží a skutečným světem byl každý její krok nejistější. Podmanivý hlas ji však vybízel vpřed. Snad bludičky či jiné duše z močálu se za tím skrývaly. Ve vodách s lákavým, nemožným příslibem žilo slunce schované za vysokými stromy. Všudypřítomné šero prostoupilo po chvíli i dívku. Nevšímaje si svažujícího se dna, prorážela kal směrem za utkvělou vidinou na druhém břehu. Zřetelný zlatavý záblesk jí přinášel uklidnění, že cíl je na dosah. Sebezáchova se v těchto okamžicích se neodvažovala vytanout na pošetilou, mladou mysl. Tiše a plíživě začala stoupat i hladina bahnité vody kolem dívčiných boků. Tažena chtíčem ze sebe vztekle strhávala lekníny, které jakoby se jí snažily zastavit. Bláto ji špinilo tvář i šat a brodiví ptáci se stahovali k hnízdům ze strachu z hlučného a neznámého. V rukou i nohou už pomalu ztrácela cit. Celé tělo začalo pociťovat únavu z dlouhého, zběsilého honu za „lepším břehem“. Pochopila, že se dostala do pasti. Odkudsi našeptávaná slova byla klam a přelud. Rozhodnutí vrátit se na břeh přišlo příliš pozdě. Slečna vzývala svá vlastní božstva o pomoc, na obětiny přísahala věrnost, modlila se o zásah vyšší moci. Ani vlastními slzami však všudypřítomnou bažinu nezředila. Až zoufalý výkřik nad hladinou přivolal pomoc z jiných sfér, z kruhu rodiny. S křikem vzlétl i houf velkých černých jeřábů hnízdících v rákosí. Dívku sevřela dusivá úzkost, když osaměla uprostřed potemnělého močálu.
Poplašené ptačí hejno bylo obrovské a vznášelo se jako temný mrak nad vsí. Jen málo vesničanů ponechalo úkaz bez povšimnutí. Dívčina rodina rázem rozpoznala i nářek. Spěšně si vzali na pomoc zkušené průvodce. Ti znali lépe tyto zrádné vody a nehrozilo tedy, že by se v pokusu o záchranu mohli utopit. Do průvodu se začlenilo také několik obětavých přátel. A připojila se i hrstka zvědavců, kterým činilo zvláštní potěšení být svědky cizího neštěstí. Když dorazila celá skupina k močálu, sahala hladina dívce až po bradu. Byla vyděšená a ve skrytu jí byla nepříjemná náhlá pozornost, která se na ni upínala. Početná společnost nebyla vlastní tomuto opuštěnému cípu země. Břeh se nacházel zoufale daleko od středu. Oběma stranám bránila příliš rozsáhlá a neprostupná bahnitá plocha na to, aby si mohli navzájem stisknout ruce. Vůdci vznášeli pokyny, volali a překřikovali se navzájem, zlí jazykové dívce spílali a blízcí plakali. V dívčině srdci se začala vzdouvat zlost, vztek na vlastní počínání, slabost, nepohodlí a bezvýchodnost přítomnosti. Jako malé vzdorovité dítě nechtěla dělat, co jí ti rádcové na břehu kážou a být zachráněna. Chtěla se osvobodit jedině svépomocí. Vzduch na nekonečné chvíle obtěžkala beznaděj.
Náhle dolétl k jejím uším ten nejnaléhavější ze všech hlasů. Matka. To maminka se snažila zachránit život, který dceři dala. S vypětím všech sil spolkla hořké mateřské slzy a pevným hlasem tlumočila vyřčené dobré rady. Vyvracela jí postupně víru v přelud, který tak pěvně zakořenil v křehké půdě dívčí mysli.
Dlouho se dívka nemohla odhodlat k prvním tempům a opustit představu pokladu, vzdáleného už jen na půl cesty. Strach vrátit se zpět byl silným protiproudem, avšak kdyby ta nesmírně obtížná tempa neučinila a nerozhodně se zmítala na místě, hladina by se za ní zavřela. Vše by bylo nenávratně ztraceno. Klesla by na dno, tam, kam nechce klesnout nikdo z nás. Hnací silou pro ni byly povzbudivé výkřiky, úsměvy a nově vštěpovaná víra v sebe sama. Nechat se vést neznamená být pokořen. Bůhví, zda by se odehrálo šťastné shledání na mělčině, kdyby nenašla zbytek sil pro změnu a přijetí dobré myšlenky. Nikdy už se do těch míst nevrátila a jiné před pomíjivým pokladem a skrytým nebezpečím varovala. Zůstala pokřtěna zkušeností, která jí byla životním ponaučením. To, co se odehrálo, bude vyprávět svým dcerám, a oni svým vnučkám a ty svým neteřím, aby se i ony nevydaly na scestí. Postupným vyprávěním se močál změní na les, les na hrad, hrad na město, město na ulici, ulice na hazard, hazard na alkohol, alkohol na drogy a drogy třeba na počítačové hry.
Poselství je neměnné.