Autorka: Radka Částková

    „A dost!“ Ozvalo se nečekaně zřetelným hlasem jako blesk z čista jasna. Malé děvče sebou cuklo.

   „Co tu, ty jedna holko, vyvádíš? To tě doma neučily trocha slušnosti?“ nadávala prodavačka Likhenová na dívku ládující se tvarohovým koláčem.

 Osmiletá dívenka pocházející z Afriky, spíše pěkný raubíř, který vymýšlel neustále kulišácké nápady. Nebála se vyjádřit svůj názor, svoji nespokojenost či lhostejnost k autoritám. Neměla tuchy, že je adoptovaná, protože tu na maloměstě vyrůstala odmalička. I když se občas ptala, proč má barvu belgické čokolády nebo proč má tmavé vlásky jako uhel i přesto, že mamina je bílá jako stěna. Ale zatím jí pravda zůstávala skryta.

 Chvilku stála strnule, ale pak se rozběhla a kličkovala dál mezi regálami s vypláznutým jazykem.“Babo jago, chyť si mě!“ pošklebovala se prodavačce s plnou pusou tvarohových koláčů.

  Paní Likhenová Rozálii moc dobře znala, bydlela naproti přes ulici. A nemohla přenést přes srdce, že si tu černošku Furtlovi vzali do péče. Byla to postarší paní, která měla své zásady, zatvrzelé názory a pravidla, kterých se držela zuby nehty za každou cenu.

   “Smrádě jedno, počkej, koupím ti letenku a poletíš!“ Rozkřikovala se paní přes celý obchod. Dřív než stihla Roza utéct, chytila ji prodavačka za pracku.

  “A mám tě, ty děcko ušatý!“

  „Jste nějaká zadýchaná, to bude asi tím věkem.“

  „Jsem sice už ve starších letech, ale běhat ještě zvládnu.“ pronesla, když ji táhla domů k rodičům.

  „Vaše roztomilá, miloučká dceruška se mně vysmívala a užírala tvarohové koláče v krámě. Je mi jasné, že všechny škody uhradíte.“

  „Je to jen dítě, rádo si hraje a občas dělá blbosti.“

  „Ale i přesto bych byla ráda, kdyby jste si ji trošku zkrotili a lépe vychovali. Jen, aby neměla nějakou vrozenou steklinu z těch končin odkud pochází.“ vykládala rodičům Likhenová s nádechem ironie a sarkasmu.

  „O o omlouvám se, paní.“

  „No leze to z tebe jak z chlupaté deky, to ti teda povím.“

Holčička vysypala svoji pokladničku a zaplatila za svoje neplechy.

 Doma u večeře trucovala a i přes to, že měli její oblíbené špageti, nedotkla se jídla.

  “Může si za to sama, baba jaga zlá.“ snažila se obhájit svoji nevinu.

  “Proč to říkáš?“ zarazil se otec.

  „Nechtěla mi prodat koláče, prý, raubířům neprodává. Tak jsem se musela obsloužit bez její pomoci.“ zatvářila se rošťácky a vycenila zoubky bílé jako perličky. Moc dobře věděla, že tatínka obměkčí, když se usměje.

  „Ty jsi ale vyčůraná“ vycenil zuby i táta.

  „Nic si z toho nedělej, paní neměla dobrou náladu a asi se nevyspinkala do růžova.“ ušklíbla se maminka.

 Furtlovi moc dobře znali pravdu ohledně nenávistných názorech prodavačky, ale přece jen Rozálii nechtěli do dospěláckého sporu zatahovat.

 Svoji vychytralost a upřímnost dokázala zkombinovat a vytěžit z toho vždy to nejlepší .Ve škole s ní děti ani učitelé neměli žádný problémy, až dodnes. Paní Likhenová byla stále zahořklá, a tak naočkovala děti malou historkou ohledně holčiččiny barvy pleti .Nemohla se koukat jak je její rodina šťastná.

  “Už víme proč jsi hnědá, protože si bumbala místo mléka kakao. Afričanko!“ vykřikl na ní její spolužák, který to slyšel od prodavačky. Začala si uvědomovat, že je jiná než ostatní.

   “Víš co…“ nedopověděla větu a zklamaně sklopila hlavu a odešla domů.

   “Proč jsem jiná? Proč jsem hnědá? Není to tím, že jsem nejedla tvaroh, viď? Řekni mi pravdu!“ vytasila na maminku spoustu otázek.

   „Teď jsi na to kápla jsi náš takový dárek z nebe, proto nejsi stejná jako ostatní.“

   „To není možné, mamčo!“ zčervenala holčička.

   „Narodila jsi se v Jihoafrické republice.“

   „Je to daleko?“

   „Pěkný kousek zeměkoule!“

   „Byla jsi tam někdy?“

   „Možná tak prstem po mapě.“

   „Takže mám ještě jednu rodinu?“

   „Dalo by se to takhle říct.Tvůj první tatínek byl Čech a první maminka Afričanka. Koukej tady mám fotku.“

   „Takže byla taky čokoláda jako já?“

   „Ano.“

   „Páni, jsem ji vážně podobná! Kde teď jsou?“

   „Když jsi se narodila, odešli do nebe. A my jsme si tě vzali a stala jsi se takovým naším tintítkem!“

Bylo na Roze vidět jak je smutná, sotva dýchala, jako by jí ani vzduch nestačil. Máma ji objala.

   „Tak a teď tě umačkáme láskou!“

 Maminku to nenechalo klidnou, chtěla přijít, co se ve škole odehrálo. Po zjištění, že v tom má zase prsty, ta ženská přes ulici, jí ruply nervy! „Počkej, na tebe si došlápnu“ řekla bojovně.

   „Crrr.“

   „Co ta tady chce!“ pomyslela si a otevřela dvířka. „Co vás sem přivádí? 

  „Můžete mi laskavě vysvětlit, co proti mé dceři máte? Zameťte si hlavně před svým prahem a  a nemíchejte se, do věcí, do kterým vámnic není!“

   „Nějak vám nerozumím, už jsem přeci jen starší osoba.“

   „Upřímně já nemůžu za to, že vy dceru nemáte. Že nemáte rodinu, že nemáte to, po čem toužíte nejvíce, že nemáte o koho se opřít v nejhorším! A proto vás žádám, aby jste nás nechala na pokoji a nejprve si vyřešila svůj život.“

   „Opusťte moji zahradu!“ ukončila hovor paní Likhenová.

 Žena se po tomto rozhovoru nějak razantně nezměnila, jen už své názory nedávala tak najevo. Její žárlivost na šťastnou rodinu malé Rozárky nikdy neutichla. Jen vyplavalo na povrch, že ona sama děti mít také nemohla a svou zlost si kompenzovala na to dítko, které za nic nemohlo. Žárlivost dokáže způsobit pěknou neplechu.