Autorka: Klára Lopuchovská

Probudím se, venku krápe. No bezva, další deštivá sobota, kdy nebudu mít co dělat. Na protější stěně tikají hodiny a ukazují tři čtvrtě na osm. Převalím se na druhý bok a už už se chystám znovu usnout, když mě vyruší škrábání na dveře. Snažím se to ignorovat, ale asi po půl minutě mi to připadá naprosto nesnesitelné. Dost naštvaně vstanu z postele a otevřu dveře. „Hloupej pes, zlej pes!“ plísním malého teriéra Tota. Někdy bych ho i nakopla, ale bojím se, že by mě viděla ségra. Toto je její a nedá na něho dopustit. Sejdu dolů do kuchyně, kde už trůní moje sestra s babičkou. Otevřu kredenc, z krabice vysypu poslední zbytky cornflakesů a zaliju je zbytečkem mléka. Pak zkušeně projedu lednici pohledem a zhodnotím stav jako kritický. V rohu se krčí poslední zbytek hermelínu, který ani já, ani sestra nejíme, jsou tu dvě vajíčka, rajče a podivně zapáchající jogurt. Jinak nic. Kredenc je na tom snad ještě hůř, tady zbývá jen patka chleba a kus rohlíku. Vzdychnu, posadím se ke stolu a dám se do jídla. Čekám, kdy to přijde. „Nino, dneska bys mohla jít nakupovat,“ prohodí babi nevzrušeně a věnuje se dál svému banánu. Poslednímu, samozřejmě. „Já myslím, že je na řadě Dorota,“ tvrdím v bláhové naději, že sestra nebude protestovat. „Ne-e!“ vyjede ostře Dora a blýskne po mě pohledem. „Já byla nakupovat minulou sobotu!“ „Ale venku prší,“ namítnu zoufale. Zasáhne babička: „Jestli chceš mít k obědu vajíčka s hermelínem, tak prosím. Jinak budeš muset nakoupit.“ Už jen při zmínce o tom odporném sýru se otřesu a rozhodnu se raději pro variantu B. „Mohla bys s sebou vzít Tota,“ nadhodí nenápadně Dorota. Ta svině! Takhle mě využívat! Bohužel se ale nedá nic dělat, vyrážím do Noskovic s košíkem, nákupním seznamem a přihlouplým teriérem Totem. Venku pořád prší a já po pár metrech zjišťuji, že mám děravý deštník. Áha. Do městečka jsou to dva kilometry po silnici. Polňačkou je to sice jen kilák a půl, ale já po chvilce přemýšlení usuzuji, že těch pět set metrů mi nestojí za to, abych se úplně zabahnila. Volím silnici. „Deset vajec, celý chleba, čtyřicet deka eidamu…“ Rozhlédnu se. Kde je ten zatracenej pes? „Toto! Toto!“ Teriér nepřibíhá. „Toto, Toto!“ Zas nic. Dorota mě zabije. „Toto!“ konám poslední pokus. Najednou uslyším skřípění brzd. Ne, ne, ne! Vyběhnu za zatáčku a uvidím stojící škodovku. Přímo před ní leží sražený psík mé sestry a očividně na tom není zrovna nejlíp. „Toto!“ vykřiknu a rozběhnu se k němu. Nejsem ani nijak zvlášť smutná, stejně mě ta bestie jen otravovala. Jenže je to Dorčin pes a té to asi jedno nebude. Řidič se tváří dost rozpačitě a zřejmě je ještě vystrašenější než já. „Vběhl mi přímo pod kola… nestačil jsem zabrzdit… omlouvám se…“ koktá vyděšeně. Vezmu mrtvého psa do náručí, vyplašenému chlapovi neřeknu ani slovo a odcházím směrem k naší vesnici. Domů dorazím chvíli po půl desáté. Bez nákupu, bez Tota. Jak se dalo očekávat, sestra dostala hysterický záchvat a brečela pro toho hloupého teriéra ještě v neděli, kdy jsme odjížděli domů do Prahy. Babička se samozřejmě strašně zlobila, že jsem nedonesla nákup. A co bylo nejhorší, dodržela svůj slib. K obědu byly vajíčka s hermelínem.

Epilog: Probudím se, venku krápe. Další z řady nudných sobot u babičky. Vrhnu pohled na protější stěnu s hodinami a zjišťuji, že je tři čtvrtě na osm. Převalím se na druhý bok, chci ještě spát, když tu mě vyruší škrábání na dveře. Napruzeně vstanu a seřvu Tota II., že mě nenechá na pokoji. Jako jeho předchůdce. Sejdu dolů na snídani a nacházím kredenc i ledničku dokonale vybílené. „Nino, já myslím, že bys dneska mohla jít nakoupit,“ prohodí babička naoko mimochodem. „A vezmi s sebou Tota II,“ křikne na mě Dorka…