Autor: Robert Balog

Její oči byly naplněny mnou, v nich jsem viděl život, skutečný život. V jejích rtech pulzovala vášeň, nutila člověka a mě samotného políbit je, v nich jsem viděl růži ve středu bodlin naplněných jedem.  Její vlasy, dotek něhy, zakrývaly její sladké ucho. Tohle bylo moje mistrovské dílo, pro mě nejhezčí dílo světa. Po dokončení jsem svůj obraz nazval: „ Ta, která se stane zbožňovanou“.  

Po dvou letech přišla ekonomická krize a s ní nedostatek všeho, takže každodenní PŘEŽÍVÁNÍ se neobešlo bez toho, abyste nepociťovali hlad. Pár dnů se to dalo snést, možná i měsíc, ale pak, když už nejste ani poloviční, opustí vás chuť k životu. Bojoval jsem stejně jako miliony lidí v Evropě o přežití, ale ne všichni byli nuceni přežívat. Miliardáři si  uchovali svou „úroveň“ a chuť rozhazovat peníze. Jednou, když jsem šel shánět jídlo pro mě a mou rodinu, na náměstí postával muž a mohutným hlasem pokřikoval: „Naší drazí a štědří Enjoyrs (tak se jim říkalo) mají veliký zájem o umění a s ním vše spojené.“ Okamžitě mě napadlo: „Hááá, konečně si vydělám, konečně po tom dlouhým roku nebudu hladovej ani máma a nikdo z mojí rodiny!“ Proto jsem přistoupil k tomu muži, oslovil jsem ho s tím, že mám zájem. On se na mě podíval, zřejmě si myslel, že mi za moje obrazy dá málo, když jsem tak vychrtlej. To se teda mýlil, jsem lačnej a na pokraji sil, ale o svůj rozum jsem bojoval a vyhrál. Pohrdavým až znechuceným tónem mi odpověděl, že se podívá, tím pádem si udělá názor.

Ukázal jsem tomu muži všechny mé obrazy, některých si ani nevšiml,  z pár z nich byl unešený, ale jiné zase odhazoval jen jako kusy papíru. Podíval se na mě a zahlásil: „No nevím, asi koupím jen tyhle tři, za které ti dám tak 120 korun.“ Byl jsem zděšený tou směšnou částkou, vybral si moje tři nejlepší obrazy, které měly několikrát vyšší cenu, a on mi chce dát pár drobnejch? To už jsem na tom tak mizerně? Okamžitě jsem odmítl, co bych si za to koupil? Čtyři jabka?  A hlavou mi prolítlo: „Čtyři jabka, nebo tvoje duševní realizace?“ Samozřejmě, že jabka šla stranou. Když jsem mu řekl svou odpověď, okamžitě zvýšil nabídku o „neskutečných“ 1000 korun, výsměch. Můj předpoklad o něm byl vskutku správný, vážně si myslel, že jsem jen hladovej blbeček. Stále jsem odmítal, až jsme se dostali na 10 000, to jsem již neváhal a nabídku přijal, pýcha předchází pád. Muž mi zaplatil slibovanou částku, sbalil obrazy a odjel. Když jsem viděl, jak mi odnáší mé malby, jako by mi odnášel mé děti.

Pár dní jsem měl nějakou tu zásobu peněž stále při sobě, ale dny utíkaly a korunky se vytrácely. Toho muže jsem potkal až za dva týdny zase na tom samém místě. Téměř neváhal, všechny nadějné malíře a kreslíře rázem odbyl, mile mě uvítal a předložil mi opět svůj návrh, přijal jsem. Při cestě za obrazy mi povídal o tom, jak byli Enjoyrs spokojení, nikdy neuváděl určité jméno Enjoyrs, to mi vyhovovalo. Z ničeho nic ale prohlásill: „Ale chcou víc, takže jestli mi neukážeš něco jiného, už o tvou práci ztratím zájem!“ Tak jsem mu předvedl svoje mistrovské dílo „Ta, která se stane zbožňovanou“. Úžasem nedýchal. Svět se zastavil. On a Ta, která se stane zbožňovanou, byli jediní ve vesmíru. Pulzovala mezi nimi všechna energie vesmíru. Po dlouhých minutách mi řekl, že za ten obraz mi dá vše, co budu chtít, že se budu koupat v penězích. Samozřejmě, že jsem ho striktně odmítl, on se na mě rozzuřeně podíval, v očích měl zlo, které bylo až hmatatelné. Odpověděl jsem mu: „No, co se na mě tak díváš, obraz neprodám a můžeš se klidně zbláznit!“ „Ještě uvidíme. Počkej!“ A se spokojeným výrazem odešel. Věděl jsem, že má něco za lubem, ale to, co udělal, nemělo obdoby.  

Objevil za nějakou dobu s neznámou ženou a dítětem, chlapcem asi pětiletým. Muž na mě začal dorážet: „Kde je obraz?“ Neodpověděl jsem, žena vzdychala a rozplakala se, zřejmě strach nyní opanoval její mysl. „Chudák ta žena, být tady a zároveň v pekle,“ pomyslel jsem si, ale stále jsem úplně nevěděl proč pláče. Muž dal příkaz dvěma chlapům jako horám, které zastiňovaly slunce na obloze, a stromy, pod nimiž nezbývalo nic jiného, než žít ve tmě. Ženy se ani nedotkli, a ta přesto křičela. Muži se smáli a jeden z nich vyštěkl: „Takhle to nechodí, budeš řvát, až ti to dovolím, ty odpadku!“ Už jsem pochopil, že se to týká mého obrazu. Tohle byl ten způsob, jak jim ho vydat, skrze utrpení. Ještě, že jsem ho schoval tam, kde ho nikdo nenajde. Byl jsem pevně rozhodnut, obraz nedostanou. Ale taky nemohu dopustit, aby se jenom kvůli mně někomu něco stalo. Proto jsem chytl vázu a celou silou praštil toho vysokýho chlápka do hlavy. Spadl. Ten druhý mě popadl, ale muž zaječel: „Nééééé! Ty blbečku, nevíme, kde je obraz!“ Sevření sice povolilo, ale bolestivě mě udeřil. Necítil jsem čelist. Rozhlédl jsem se a viděl, jak obě zrůdy chytily ženě hlavu, aby se necukala. Přiložili k ní asi  půldruhého metru dlouhou trubku a do ní vpustili divokého potkana. Bože, jen ten pohled byl pro mě agonií. Křičel jsem: „STOP, STOP,“ ale neposlouchali. Žena ječela, házela sebou. Bylo mi jí tak líto, mé slzy zavlažovaly suchou podlahu. Její vřískot naplňoval paměť zdí okolo nás. Pak pustili trubku, potkan byl osvobozen a já jsem viděl znetvořenou ženu s chybějícími rty a ukousnutým nosem, dodrápaná! Teď už jsem jim ten obraz chtěl dát, vtom začal plakat i její syn. Jeho matka se na něj podívala a očima, které měl můj obraz, i přes to, že ji mučili, utěšila své dítě jediným pohledem lásky a klidu. Okamžitě jsem jim obraz dal, oni však neměli dost, ženu odhodili na stůl, kde byla skleněná miska, dopadla na ni celou vahou. Schytala tak další osudné poznamenání zad. Už jsem se modlil, abych trpěl já a ne ta nevinná žena. Pak najednou nebyl žádný jekot, jen ticho více deprimující než jakýkoliv randál či zvuk, ticho, které se stalo pánem tohoto úděsného okamžiku, avšak znovu ho prolomil dětský pláč. 

Muži odešli s mým obrazem. Dítě zůstalo v mém domě se svou matkou. Často plakalo s bolestí působící ještě větší trýzeň, která tyranizovala, mučila a bodala mé svědomí. Dítě se stalo mým věrným přítelem, bratrem. Rodina vyzvídala, co se přihodilo? Já jsem jim se studem odpovídal, vypověděl celý děj. Byli zděšeni. Přál jsem si, aby mě nenáviděli a milovali zároveň. Časem skončilo to období chaosu, jenže chaos z násilného aktu zakořenil. Zbavil jsem se ho, ano, to je pravda, však stále se omlouvám té ženě za to, že jsem upřednostnil obraz před jejím životem. V té době jsem byl tak pyšný, pýcha mě připravila o klid. 

Obraz jsem kdysi viděl v jedné z nejprestižnějších galerií světa. Znovu jsem hleděl na to, co dokázaly mé ruce. Srdce se mi zachvělo, ale s pokorou jsem odvrátil zrak. Tohle je daň, kterou jsem musel zaplatit, abych si odpustil.