Autorka: Kristýna Bartoníčková

Dneska je pátek 11. 8. 1995. Pro někoho to může být obyčejný den jako všechny ostatní. Jenže 

pro jeden mladý pár je to jeden z jejich výjimečných dnů v  dosavadním životě, protože se jim právě narodil chlapeček, který dostal jméno po svém otci, jenž se jmenoval František.

Všechno není úplně růžové, jak se na první pohled zdá. Bohužel, to platilo i v tomto případě. Jakmile se František narodil, tak se vyskytl problém s pupeční šňůrou, protože ji měl omotanou kolem své malé hlavičky. Kdyby lékaři udělali nějakou chybu, tak by se František mohl narodit nenormální, jelikož by byl neustále na úrovni malého dítěte. Naštěstí se to nestalo.

Rodiče malého Františka nechtěli, aby byl sám, a proto mu udělali sourozence. Ani svět tomu nechtěl jinak. 

 Když bylo Františkovi dva roky, tak dostal malou sestřičku. Zpočátku to bylo pro Františka velké zklamání, jelikož si přál neonky, akvarijní rybičky.

František jako malý byl velký poseroutka. Františka s jeho mladší sestrou rodiče vzali na skákací hrad. František vždycky říkal: „Sundáme Kytince botičky, a dáme jí kákat.“ Jazykem malého dítěte to znamená: Sundáme Kristýnce botičky, a dáme jí skákat.

Když byl starší a o hodně větší, tak o sobě říkal, že jako malej byl stratég. Tím si nejsem tak jistá, ale kdoví, kde byla pravda.

Jako malý kluk byl velmi čestný. Jednoho dne začal chodit do základní školy. Babička mu řekla, že si má napsat tahák. František byl striktně proti tomu, protože jí odpověděl: „Babi, podvádět se nemá.“

Jakmile byl starší, tak pochopil, že se všechno nedá zapamatovat, a proto si někdy dělal taháky.

Potom se dostal na střední školu, kde je skvělý učitelský sbor a ostatní zaměstnanci, jelikož všichni se snaží mít ke studentům kamarádský přístup. Samozřejmě je to v přiměřené míře.

Nejzajímavější na tom všem je to, že Frenky nechtěl jít na gymnáziu. Někdo si myslí, že to udělal kvůli nějaké holce. Fakt nevím, jestli to byla pravda.

Šlo se poprvé do školy. Frenky nemusel, protože se dostal na vysokou školu, kde se začíná chodit později.

Rozhodl se, že půjde do své bývalé střední školy, aby si mohl popovídat se svými bývalými spolužáky a s bývalou třídní profesorkou. 

Zpočátku zazněla státní hymna. Dále byl projev pana ředitele, a posléze se paní zástupkyně ujala mikrofonu, aby přivítala první ročníky zajímavou hrou. Jednalo se o to, aby jednotlivé třídy na tácku přinesly svým třídním profesorům abecední seznam svých jmen.

 Vyhrála 1. B, která přibližně má 15 studentů. Pak byla 1. G. Poslední skončila třída 1. A, kterým to dlouho trvalo.

Najednou se Frenky s někým domluvil, že půjdou společně do hospody. Když vyrazil, tak potkal svou sestru a řekl jí: „Čus.“

„Čus,“ odpověděla mu sestra stejným způsobem, a vůbec netušila, že to bude to poslední, co mu řeknu.

Jakmile skončí tato akce, tak se Frenkyho sestra vydá za svou babičkou, která bydlí poblíž zmíněné hospody.

Frenkyho sestra se po nějaké doby vydává domů. Cestou potká sanitku, a vůbec netuší, že vezou jejího bratra, jenž je mrtvý.

Dlouhou dobu trvá, než se telefonicky ozve Frenkyho kamarád, jenž říká: „Frenky skolaboval v hospodě.“

„Jak se mu stalo?“ ptá se Frenkyho babička.

„Vypili jsme jedno pivo, a pak jsme si koupili další, a šli jsme si sednout ven. Frenky něco povídal, a najednou upadl pod stůl a začal chroptět.“

„Zavolali jste sanitku?“

„Jo.“

„Co s ním je?“

„To nevím. Vzali ho do sanitky. A mě nic nechtějí říct, protože nejsem rodinný příslušník.“

Po nějaké době Frenkyho babička odvolala záchrannou službu, která jí nic nechtěla říct, a poradila jí, aby se obrátila na policii. Babička, tak učinila. Jakmile jí to vzali, řekli jí, že mají jiné starosti. Ať zavolá na městskou policii. Zavolala je. Tady částečně nebyla úspěšná, protože jí řekli, že se pokusí něco zjistit. 

Dopadlo to tak, že poslali dva policisty. Oznámili Frenkyho babičce tragickou událost týkající vnukovi smrti. Dále jí poradili, aby zavolala na Bulovku, kde dělají pitvu. 

Zavolala tam. Řekli jí, že nemají laborantku do konce září, a doktor tam nebude do poloviny října.

Dneska je 8. 9. 2015. Někdo si řekne, že je to obyčejné úterý podobající se jinému úterý. Pro ty ostatní je to den, kdy se konal pohřeb mladého kluka, Frenkyho.

Pohřeb probíhal v takové typické truchlivé náladě. Ze začátku zazněl houslový koncert, aby se publikum ztišilo. Pak zazněl projev. Dále byly na řadě písničky. 

První se jmenovala, Nech mě odejít. Jedná se o písničku skupiny Zakázaný ovoce. Potom zazněla písnička Holubí dům, kterou nazpíval Šeling. Dále byla písnička s názvem Čtyři slunce. Nevím, od koho je tato píseň. Na závěr byla Ave maria, jež nazpívala Lucie Bílá. 

Pohřeb skončil kondolencí. Nejvíc mě překvapilo to, že přišlo hodně mladých lidí kondulovat.   

Závěr je takový, že Frenkyho babička do dnešní doby neví, na co jí vnuk zemřel.