Autorka: Kateřina Břízová

  Znáte lesy? Ano, jistě že znáte lesy. Každý je zná. A teď si představte opravdu velký les. Stromy jsou v něm tak vysoké, že jejich špičky se skrývyjí v mracích. Ten lest je tak velký, že když zajdete moc daleko od kraje, ztratíte se, cestu zpět už nenajdete. Je tak velký, že si v něpřipadáte naprosto nepatřičně. Jeste jen takový malý drobek. Nic zajímavého. A v takovém lese já zrovna stojím. Připadám si zbytečně. Říkám si, že nemá cenu dál žít. Stejně jsem k ničemu.

  Je mi dvacetpět let a mé jméno vám ani říkat nebudu. Vystudoval jsem gympl a s kamarády založil velice úspěšnou firmu, zamilovala se do mě nejkrásnější dívka na zemi a já byl jednoduše šťastný. Dnes jsem bez práce, sám a bryzo nejspíš přijdu i o těch posledních pár věcí co mám. Už rok jsem zoufalý a osamělý. Nemám nikoho. Nikdo nemá mě – a pro mou smůlu to nikomu nevadí.

  Když mi bylo sedmnáct let, byl jsem ve třetím ročníku gymnázia. Ten rok na škoulu nastoupila jedna dívka. Jmenovala se Sofie a byla touhou všech kluků na škole. Měla dlouhé medové vlnité vlasy, velké hnědé oči a ten nejkrásnější úsměv. Každý se chtěl dotknout jejích mramorových paží, hladit její sametové vlasy a líbat její rudé rty. Každý ti to přál, ale já byl jediný, kdo to všechno mohl dělat. Ona nikdy nebyla zkažená. Byla věrná, laskavá...prostě dokonalá.

  Po škole jsem začal pracovat. A šlo to opravdu dobře. Měl jsem tolik peněz, kolik jsem jen chtěl. A proto jsme si hned jak dostudovala pořídili malý domek na kraji města a sestěhovali se k sobě. Netrvalo dlouho a já ji požádal o ruku. Řekla ano a tak jsme se v létě mého dvacátého roku vzali. Ty časy byly krásné.jen vzpomínky na ně mi dávají smysl, proč ještě vůbec žít. Když mi bylo čerstvých třiadvacet, rozhodli jsme se si pořídit děťátko. Nemuseli jsme se snažit dlouho. Už po čtrnácti dnech se ten špunt poprvé ozval. Byli jsme tak natěšení. Měli jsme nakoupené všechny věci, přečtené veškeré knihy. Všechno bylo dokonalé. Až jednou v noci...

  Byl konec. Smrt mé milované ženy jsem si vždy vyčítal. Tu noc jsem mohl zasáhnout dříve, lépe. Mohl jsem zachránit život své lásce. Mohl jsem zachránit život našemu malému Samuelovi. Tu vinu nelze smít. Poskvrnil jsem svou duši krví jiných. Ztratil jsem víru v život. Ztratil jsem víru v sebe. Dál už se to jen vezlo. V následujícím měsíci jsem přišel o práci. Věci byly horší a horší. A dnes jsem zde. Nikdo, kdo je k ničemu stojící uprostřed lesa.

  Jednou, asi před měsícem, jsem měl zvláštní sen. Ten veký les nebyl prázdný. Byli v něm další lidé. Všichni tam spolu stáli, každý sám. Chtěli jen jednu věc. Chtěli být potřební, milovaní. Chtěli mít důvod žít. Napadlo mě jednoduché řešení. Všichni tito osamělí, se moho mít rádi navzájem. Už nebudou sami, budou šťastní.

  Vím, že ten les je prázdný. Nikdo v něm není. Ale mám strach jít jinam. Jít dál. Radši čekám zde, kde to dobře znám.