Autor: Josef Lachendro

Všichni je nosíme a kdo říká, že ne tak lže. Pro každého máme jinou a přeci si jsou tak podobné. Mohou být buď blízké, nebo vzdálené naši pravé tváři. Masky, které si vybíráme, ale i ty které ne. Většinou si jich nikdo nevšimne a pokračují v každodenním životě. Stačí mít tu správnou masku a všichni si myslí, že jste v pořádku. Ale já žiju jinak. Masky, které ostatní jen předstírají, já musím nosit doopravdy. Nedokážu si vytvořit masku jen tak. Vytvořil jsem si masku a pod tou se skrývám. Čas ji ke mně přikoval a já jsem rád že už se o to starat nemusím. Lidi se na mě dívají a pozorují její nakreslený úsměv, ale vypadá to, že si myslí, že jsem šťastný. Doufám.

Probudil jsem se. Protáhl jsem svoje ochablé svaly a vstal z postele. Na nočním stolku byla položená malá lampička. Rozsvítil jsem ji a nechal jí osvětlit prázdnou místnost. Jenom postel a ten stolek. Okna byla zabedněná a to nedovolovalo, aby se dovnitř dostalo světlo slunce. Budík před lampičkou ukazoval sedmou hodinu ráno. Čas abych se pomalu vydal do světa. Navlíkl jsem na sebe volné látkové oblečení a špinavé tenisky. Otevřel jsem dveře a nechal na dlouhý rukáv dopadat ostré světlo. Přešel jsem do kuchyně a sedl si ke stolu. Včera jsem si připravil nějaké ovoce tak jsem si ho dal. Protlačil jsem pár kousků jablka skrz masku a nejistě polkl. Zapil jsem to chladnou vodou a podíval se na hodiny na stěně.

“Bezva, už zase nestíhám.” řekl jsem si pro sebe a vyletěl jsem od stolu. Za pár sekund se za mnou zabouchly vchodové dveře a já se vydal krušnou ulicí k autobusové zastávce. Nastoupil jsem a posadil se co nejblíž dveřím. Lidi si mě nevšímali, tedy až na jedno dítě. Usmívalo se na mě a já nevěděl proč. Naklonil jsem hlavu a stále smějící dítě mě napodobilo. Jeho matka se na něj otočila a nenávistně se na mě podívala. Stoupla si mezi nás a oběma překazila usměvavé ráno. Ano masku jsem si poprvé nasadil, protože jsem se bál. Bál jsem se sám sebe, toho co můžu udělat i toho co mi může udělat někdo jiný. Moje zastávka byla tu. Já a dalších pár lidí vystoupilo a rozešlo se každý svou cestou. Zamířil jsem přímo k bílé vysoké budově. Vyzvedl jsem si svoji výstroj a vydal se na cestu.

Na zádech těžký batoh nacpaný spreji a výstrojí. Došel jsem na místo zadání těsně u nového mostu. Starý šedivý dům, který byl viditelný nejvíc ze všech domů u mostu. Už dávno si zasloužil novou fasádu, ale to si město dovolit nemůže. Tak najali mě. Měl jsem ho udělat barevným a živým. Měl jsem mu dát novou tvář. Položil jsem batoh a opřel se o kovové zábradlí, pod kterým proudila hlasitě voda. Zahleděl jsem se na dům a zauvažoval, co by se mu hodilo. Město mi v tomhle ohledu dalo volnou ruku tak toho využiju. Požární schodiště bylo uzavřeno, ale to mi v ničem nebránilo. Vzal jsem batoh a hodil ho do prvního patra schodiště. Nějak jsem se tam vydrápal a vyšel až nahoru. Z batohu jsem vytáhl dlouhé lano a kladky. Upevnil jsem je na střeše a pomalu se se spreji spouštěl dolů. Nebylo to moc praktické, ale když pracuju sám tak to bylo jediné řešení.

Začal jsem sprejovat a plnit prázdnou zeď domu barvami. Jeden sprej za druhým mi došel a tak i čas. Asi sedm hodin v kuse jsem na dům nanášel vrstvy sprejů. Ještě jsem doladil pár detailů a pak se vytáhl nahoru. Budu se sem muset ještě párkrát vrátit, ale konečná práce za to stojí. Vylezl jsem na střechu a posadil se na okraj. Pod nohama byla má malba a přede mnou celé město. Den se pomalu blížil konci a já to věděl. Napil jsem se a začal přemýšlet. Co asi dělají celý den? Jak asi žijí? Už jsem chtěl odejít, ale něco mě zastavilo. Na ulici utíkala dívka. Vypadalo to, že utíká před někým a já jsem tehdy neviděl jiné řešení než ji pomoct. Utíkala směrem k domu k požárnímu schodišti. Seběhl jsem dolů a začal plánovat, jak jí pomůžu. Zakotvil jsem se nohama o kovovou kostru schodiště a spustil ruce dolů. Dal jsem ruce dolů a čekal až přiběhne.

“Tady!” křikl jsem a ona si mě všimla. Byla asi stejně vysoká jako já, kapuci na hlavě a volné maskáčové kalhoty. Do tváře jsem ji neviděl, ale to ani ona mě. Za běhu natáhla ruce, abych ji mohl chytit. Zachytila se jemnýma rukama a nechala se vyhodit nahoru. Na rohu se objevil nějaký muž. Byl mohutný a na hlavě neměl jediný vlas. Vypadal naštvaně a bylo jasné, koho sleduje. Vyhoupl jsem se zpátky nahoru a zjistil, že ona už je nahoře. Vyšel jsem tedy potichu nahoru a začal se po ní dívat. Klečela u mého batohu a prohrabovala se v něm. Nedokázal jsem na ni promluvit, ale to jsem nemusel.

“Co jsi zač? Vandal?” zeptala se mě ostrým hlasem. Zavrtěl jsem hlavou a šel k ní. Trochu se ucukla, ale po chvíli se vrátila zpět k prohrabováni. Přišel jsem až těsně před ni a podíval se na ni. Konečně se mi podívala do tváře a zjistila, že mám masku.

“Sundej si ji!” křikla trochu naštvaně. Zavrtěl jsem hlavou a pokusil se odpovědět. Nic jsem ze sebe nedostal tak to po tichém okamžiku zopakovala tentokrát s větším důrazem.

“Nemůžu.” řekl jsem tiše. A sklopil hlavu. Vstala a začala masku studovat. Nechal jsem ji a potom trochu couvl. Zahleděla se do mezer na oči a spatřila odlesk zelených očí. Chvíli se do nich dívala a já si mohl prohlédnout její tvář. Působila skoro jako dětská a velké oči to jen  utvrzovaly. Sundala si kapuci a odhalila vlasy tyrkysové barvy. Povzdechl jsem si a sklonil se pro batoh. Zkontorloval jsem jeho obsah a nasadil si ho.

“Kam to jdeš?” zeptala se uraženě. Naklonil jsem hlavu a pokusil se přečíst co tím myslí.

“Domů.” odpověděl jsem. A prošel jsem přes celou střechu. Podíval jsem se na dům, který byl postavený tak, že vypadal jako že se opírá o tento. Byl asi o pět metru níž. Už jsem chtěl sešplhat dolů když mě zastavila její ruka. Chytla mě za rameno a nechtěla pustit. 

“Pomůžeš mi ještě jednou?” tuhle její otázku jsem nechápal, ale čekal jsem, co řekne dál. Nasadila svoje smutné oči a snažila se mě jimi přesvědčit.

“Jak?” věděl jsem, že to dělat nemusím, ale nemohl jsem si pomoct. Nechal jsem ji, aby se zamyslela nad odpovědí.

“Nemám kde spát.” řekla smutně. Doslova mě prosila o to, abych ji vzal k sobě a nechal ji tam přespat. Zapřemýšlel jsem nad tím. Vůbec se mi nelíbilo, že by někdo spal u mě doma.

“Proč si se mi hrabala v batohu?” zeptal jsem se jí konečně po nějaké době.

“Hledala jsem jídlo” řekla na to.

  “Tak pojď!”