Autorka: Lucie Prandstetterová

Kráčejíc po chodníku zahaleném do tmy pohlédnu na své hodinky. Je za deset minut pět. Každou chvíli by na zem měla dopadnout záře rozsvícených lamp. Mé uši nejprve zaslechnou slabé cvakání, pak: „Blik! Blik! Blik!“ A na chodníku se objeví oranžové kruhy světla. Nato je hned celá ulice osvícena slabým jasem pouličních svítilen. 

Do tváří mi náhle začnou šlehat silné poryvy studeného větru, naznačující, že zima je už za rohem. Někdo by na mém místě pospíchal, aby se co nejdříve schoval v teple domova. Já ale ne. Já se zastavím, otočím svůj obličej vzhůru k šedočerné obloze a zavřu na okamžik oči. Užívám si to. Nechávám stále silnější a stále chladnější vítr, ať se opírá do mého prochladlého těla. 

Někdo by na mém místě cítil jenom mráz, prostupující skrze každou jeho buňku. Já ale ne. Já s každým dalším fouknutím cítím úlevu. Cítím, jak jde ta bolest ve mně k ledu, a cítím se být šťastnější.

Dlouze se nadechnu a s výdechem se dávám znovu do chůze. Mám pocit, jakoby každou chvíli mělo začít sněžit. Lidé procházející okolo mě jsou zabalení do tlustých kabátů, šál a někteří mají dokonce rukavice a vlněné čepice. Však i přes tu kopu oblečení jde z většiny z nich vidět skrytý smutek, zoufalství nebo zlobu. To já mám na sobě jen obyčejné bílé tričko a džíny. Nic takového už neskrývám, protože už nemusím. Už cítím, už vím, že bude líp a je mi líto těch lidí, kteří se dnes ráno s tímhle pocitem neprobudili.

Na místo sněhových vloček se však z nebe začaly spouštět dešťové kapky. Někdo by si na mém místě vzal deštník, aby se před tou vodou schoval. Já ale ne. Já nechám déšť, ať zmáčí mé oblečení, vlasy i mou kůži. Je to jako Očistec od všeho špatného, co na mě zbylo po tom, co jsem prošel tímhle Peklem, a před tím, než vstoupím do Ráje.

Jsem skoro u cíle mé cesty, ale chci si ještě dopřát chvilku odpočinku. Chvilku na to, abych se zamyslel.

Sednu si na jednu z umáčených laviček a rozhlédnu se. Pozoruji hrstku lidí, spěchající rozzlobeně pryč z deště a mrazu. Začnu se usmívat, protože vím, že oni jsou ještě v Pekle, a protože vím, že já už brzo nebudu.

„Pane, chcete půjčit můj deštník?“ ozve se vedle mě slabý dětský hlásek. Stojí přede mnou malá holčička v pláštěnce a podává mi deštníček s pestrými vzory. 

„Jsi hodná, ale já jsem takhle spokojený,“ odpovím vřele, neboť z ní, z jakožto malého dítěte, cítím, že ještě není zkažená tímhle vším. 

V tu ránu už je u nás dospělá žena, nejspíš její maminka, a táhne ji pryč se slovy: „Ten člověk asi není úplně normální, s takovými se nebavíme!“ 

Nejsem uražený, nemám jí to za zlé. Pravděpodobně mi jen závidí, že jsem na konci cesty, zatímco ona na začátku. 

Je čas. Zvednu se a dojdu těch pár metrů k mostu. Věřím, že tudy bude cesta nejkratší. 

Nahnu se přes zábradlí, abych si prohlédl zmrzlou řeku rozprostírající se pode mnou, a přelezu ho. Udělám malý krůček do prázdnoty a padám. Jsem osvobozený.

A teď si zase uvědomuji ten rozdíl. Smrt – pro někoho s ní všechno končí, ale pro mě všechno začíná.