Autorka: Kateřina Holubová

Nejdříve musíme ztratit, 

abychom poznali, jak moc to pro nás znamenalo.

Emma byla na střední škole teprve měsíc a bavila se skoro se všema lidma. Emma byla dost otevřená, a tak jí nedělalo problém se seznámit s novými lidma, se kterýma stráví následující čtyři roky.

„ Ahoj Emmo, “ povídá Emmě její spolužák Alex o velké přestávce.

„ Ahoj, “ odpoví Emma vesele.

„ Nechtěla by si po škole někam zajít ?  “

„ Klidně, kam ?  “

„ Do cukrárny ? “ 

Emma přikývne. 

„ Tak domluveno. “

„ Domluveno, “ zopakuje Emma s úsměvem po Alexovi. Byla tak štastná, jako 

ještě nikdy předtím. No, zkrátka zázraky se dějí, když je nejméně čekáme. 

Emma celé zbývající hodiny nemyslela na nic jiného než na to, jak s Alexem

půjde do cukrárny. Doslova počítala minuty dokonce vyučování.

Konečně došlo na poslední zvonění. Emma se ještě došla rychle převléct, 

přezout a trochu upravit.

Alex na ni čekal před školou.  „ Ahoj, “ a chytl ji za ruku. 

„ Ahoj. “ Hned potom, co ji Alex chytil za ruku, cítila Emma něco jako motýli 

v břiše. 

„ Tak, co si dáš ?  “ otázal se Alex v cukrárně. 

„ Dám si Latté a míša řez. “

„ Hned to bude. “ ( úsměv ) 

Alex a Emma strávili v cukrárně přes dvě hodiny a pořád si měli o čem 

povídat.  Jednou s něčím přišel Alex, podruhé Emma. 

Alex Emmu doprovodil až k autobusovému nádraží a tam se s ní rozloučil. 

Pevně ji objal a dal pusu. Emma znovu pocítila motýli v břiše, teď to ale bylo silnější.

Další den ve škole pozval Alex Emmu na první rande do kina. O pár dní později do restaurace na druhé rande. A o pár dní později šli spolu na diskotéku. 

A ještě ten samý den, co byli na diskotéce, se rozhodli, že spolu začnou 

doopravdy chodit. Trávili spolu opravdu velkou část jejich volného času. 

Emma se přestala vídat se svoui nejlepší kamarádkou, jen občas 

těsně před spaním si něco málo napsaly. Emma byla nejštastnější člověk 

na světě, konečně dosáhla toho, po čem tolik toužila. Její kamarádka

jí to z celého srdce přála, ale Emma jí dost chyběla.  Čas plynul, jako 

voda a Emma se svou kamarádkou už vůbec nevídala a ani si už 

s ní nepsala. Stalo se přesně to, čeho se její kamarádka nejvíce 

bála - odcizení. 

O rok později . . . . . . 

Emma si všimne, že jí někdo volá. Vezme do ruky mobil a zeleným tlačítkem 

přijme hovor.

„ Ahoj Emmo. Tady Kate nešla bys tenhle pátek ven ? Jen tak si spolu 

popovídat ?  “ otáže se zoufale její kamarádka Kate. Předem věděla, že Emma čas mít nebude, ale chtěla to aspoň zkusit. Za pokus nic nedáš !!

„ Ahoj Kate. Promiň, ale tenhle pátek nemůžu. Máme s Alexem tenhle pátek první výročí a chceme ho společně oslavit. “

„ Jo, jasně. To chápu. Tak kdyby si někdy měla čas, tak mi zavolej. Klidně i o půlnoci, můžu kdykoli. “

„ Kate, moc si toho vážím. Jsi vážně skvělá a bezkonkurenční kamarádka. . . . . . 

Tak já už musím jít, tak se zatím měj. Pa.  “

„ Pa. “

O tři měsíce později . . . . . . .

Emma je u sebe v pokoji. Poslouchá své oblíbené písničky a přitom 

si píše se svým přítelem. Když vtom ji do pokoje, bez zaklepání, vrthne 

rozrušená matka.

„ Mami, co se děje, tak strašnýho, že nemůžeš zaklepat, než vejdeš ?. “

„ Emmo, zlato, volali mi rodiče Kate. Kate dnes srazilo na přechodu auto.  “

„ Ježiši kriste. Jak je na tom.  Musím za ní okmažitě do nemocnice.  “

Matka Emmu ve dveřích zadrží. Pevně ji obejme. „ Emmo, do nemocnice za ní nemůžeš.  “ 

„ Mami, jsme nejlepšími kamarádkami už skoro jedenáct let. Já .. . ..  chci jí vidět. Chci tam být pro ni.  “

Matka zakroutí hlavou, po tváři jí stékají velké slzy.  „ Kate je . . .  “  V tuhle chvíli se matka neudržela a rozplakala se úplně. 

„ Mami, né . . . . . řekni, že lžeš . . . . . ty mi lžeš. To nemůže být pravda, “ 

pláče Emma. 

Matka jí pevně drží ve své náruči. „ Neměla šanci to přežít. Přecházela přes přechod, v uších měla sluchátka a poslouchala písničky. Řidič v autě si jí všimnul pozdě a už v takové rychlosti nestihl zabrzdit. Moc mě to mrzí, vím co 

pro tebe Kate znamenala.  “

„ Tohle je můj trest od Boha. “ ( silnější pláč )

„ Jak to myslíš ?.  . . .. . Zlato, poslouchej mě, ty za nic nemůžeš. Tohle byla nehoda. “

„ Ne, mami. Nehody se stávají jen špatným lidem a já jsem špatný člověk. Bůh mě potrestal za to, že jsem na Kate poslední rok, co jsem na střední 

kašlala. Nenašla jsem žádnou volnou chvilku, kterou bych jí věnovala.  “

Pár týdnů Emma vůbec nevylezla ze svého pokoje. Pořád musela myslet na to, co se stalo její nejlepší kamarádce Kate. S přítelem přestala úplně 

komunikovat. 

Dne 17.5. 2015 Emmu donutila nějaká vnější síla vstát a jít na místo, které jí 

nahánělo strach.

Poklekla před kamarádčin hrob a dala se do hrozného pláče. Věřila, že to zvládně, že překoná smutek, ale zmýlila se.

„ Ahoj, “ promluvil za ní neznámý klučičí hlas. 

Emma se otočila a když zjistila, kdo to je, odpověděla mu „ ahoj. “

Ten neznámý klučičí hlas patřil příteli Kate.

„ Nevěděla jsem, že spolu ještě pořád chodíte, “ odpoví Emma s údivem. 

„ Neuraz se, ...... ale nevěděla si o ní ještě spoustu věcí. Poslední dobou si 

na ni doslova kašlala. Nebyly jste spolu venku ani nepamatuju ---  “ Katein  přítel 

Sam chtěl pokračovat, ale Emma mu skočila do řeči. 

„ Same, vím to a věř, . . . . “

„ Nevíš. . .. . . .  Hrozně moc si jí tím ublížila. Zlomilo jí to, “ zvýšil hlas a slzy mu stékaly po tváři, stejně jako Emmě.

„ Moc mě to mrzí, “ pláče Emma. 

Sam jí do ruky strčí Katein deníček.   „ Kate by si to přála. Přečti si ho. “ A po dokončení věty Sam odešel.