Autorka: Marie Hojná

Spěch. Slovo, které v neposlední řadě vystihuje aktuální dění celé společnosti. A člověk jako bytost významná hraje v tomto případě velmi důležitou roli. 

Představme si tedy sedmašedesátiletého Jiřího Nováka, který se snaží držet krok s dobou a nevybočovat z davu.

***

Jak už to tak bývá, ne vždy člověk vstane z postele pravou nohou. Zrovna tak Jiří se hned po ránu s mrzutým výrazem rozhlédl po tmavé místnosti, ustlal si vzorně postel, věnoval krátký pohled na obraz své zesnulé ženy a pořádně se protáhl. Nazul si své bačkory a klátivým krokem se vydal k oknu. Roztáhl závěsy a podíval se, jaké je venku počasí. Mraky byly kouřově černé jako uhel a v Jiřího výrazu přibylo o jednu vrásku navíc.  

Po chvíli sledování kapek dopadajících na kolemjdoucí pod jeho oknem se Jiří otočil a přemístil se ke svému šatníku. Oblékl si svůj oděv, který nosil do práce a namířil si to do kuchyně. Připravil si svou ranní kávu a popíjel ji ke koblize, která mu v kredenci strašila už čtvrtým dnem. 

Než se stačil pořádně nadechnout, už byl čas se zvednout a jít na tramvaj. Jiří si tedy odložil věci do dřezu a vydal se do koupelny, kde proběhla jeho ranní hygiena. Utřel si obličej do toaletního ručníku a zhasl po celém bytě světla. Měl naspěch a čas ho neúprosně tlačil vpřed jako lidé při slevách v hypermarketu. Urychleně zavřel domovní dveře a rychlým krokem spěchal na zastávku, kde tramvaj stavěla. Při každém nádechu ho neúprosně bodalo v boku a nohy se mu zdály těžší než obvykle. 

Tramvaj byla zaplněná, až pomalu praskala ve švech a nikdo nebyl schopný starého Jiřího pustit na sedačku. Jiří byl velmi seriózní a nekonfliktní muž, proto se ani nenamáhal někoho ze sedících lidí požádat o místo. Všichni měli sluchátka v uších a oči upírali do svého mobilu, nikdo si nevšiml starého muže, kterému se znenadání velmi přitížilo. 

Jiří se snažil zachovat klid, ale cítil, jak se mu podlamují nohy a bodající bolest v boku se přemístila k hrudi. Jediné co udělal, bylo, že si povolil kravatu a snažil se zhluboka nadechnout. V tu chvíli už ale bylo pozdě, aby ho někdo nechal se posadit. Jiřího nohy odpověděly činnost a náhle starcovo tělo leželo bezmocně na zemi. Až teď si lidé všimli starého muže a snažili se mu pomoct. Ale proč to nechali zajít tak daleko? Z čisté lenosti a přesvědčení, že muž je v dostatečně dobrém stavu na to, aby si poctivě počkal, až se uvolní místo, jako čekali oni. Ale že je mnohem starší už pro ně nehrálo roli, ostatně raději si vedle sebe položili na sedačku tašku, aby nebyla zaprášená od země. 

Bohužel se v této době najde jen málo osob, které by napadlo nechat starce se posadit na místo, kde mají odloženou tašku. A teď si položte otázku. Jste jednou z nich?