Autor: Kassory Condé
Marek šel pozdě. Už při prvním zazvonění budíku v jeho novém bytě v Pařížské ulici věděl, že přijde pozdě. A i po tom, co si do sklenice plné medových cereálií nalil mléko, (ideální by byla miska, avšak ještě neměl čas si jí koupit) věděl, že přijde pozdě.
Marek nepatřil mezi lidi, kteří všechno dělají nepřiměřeně dlouhou dobu, právě naopak. Rodiče jej od malička učili, že dochvilnost je velmi důležitá. Markův otec vždycky označoval dochvilnost za ,,výsadu králů". Problém, který Markův mozek musel vyřešit, bylo příliš mnoho pravidel, předpisů a zvyklostí. Nesnáze člověka, který je vystaven tolika zákazům a příkazům (dokonce i úkazům když se Markovi rodiče cítili zvláště vychovatelsky) je nevyhnutelný fakt, že si některé z nich budou oponovat.
Proto i když Marek chtěl poslechnout pravidlo, vždycky buď dochvilný, musel se ve stejné chvíli vypořádat s pravidly jako například vždycky dojez své jídlo, vždycky choď ven upravený a podobně. Proto se Markovo podvědomí rozhodlo, obětovat ranní dochvilnost, pro větší dobro.
Samozřejmě ani Marek ani jeho rodiče si neuvědomili tuhle evidentní chybu. Vždyť Marek byl špičkový pracovník v České národní bance. Jak by výchova s jakoukoliv chybou mohla vytvořit špičkového pracovník v České národní bance?
A tak Marek, který zrovna dojedl své sklenicové cereálie, přišel ke skříni a začal se oblékat. Najít ideální oblečení byl velmi těžký úkol. Jeho šaty musely být profesionální, jelikož neprofesionální lidé to nikam nedotáhnou, ale zároveň musely být i osobité, protože už odmalička mu říkali, že nejdůležitější je, aby byl svůj. Nesměly být moc smutné, poněvadž moc smutní lidé nejsou oblíbení, ani nesměly vyzařovat samou radostí, neboť lidé, kteří jsou pořád veselí, lezou všem na nervy. S touhle flotilou oxymóronů se Marek vypořádával každé ráno. ,,Možná by bylo dobré, kdybych si připravoval oblečení předem" projíždělo mu čas od času hlavou. Tuhle myšlenku však rychle zavrhnul. Jenom lidé, kteří musí neustále všechno kontrolovat dělají takové věci. Zatímco Marek má o sobě jiné mínění.
Poté co vybral správnou kombinaci ponožek, bot, kalhot, košile, saka a kravaty mohl se vydat do práce. Tedy první si musel vzít všechny věci, které dospělý a zodpovědný člověk potřebuje v moderní době.,,Klíče mám, peněženku mám, mobil mám, kufřík mám" projížděl si Marek svůj imaginární list. Potom vyšel z bytu, zamknul dveře, vytáhnul si mobil, sešel dolů schody a vydal se do práce.
Tuhle rutinu už opakoval snad stokrát, a proto věděl, co přijde dál. Teď následuje část, při níž na něj přijde krátké rozjímání nad cestou, kterou se jeho život ubírá. Začne to vždy, když přijde na roh svého domu, kde stojí asi šedesátiletá žena a hraje na kytaru. Marek na první pohled pozná, že je bezdomovkyně, každý přece pozná bezdomovce. Bezdomovci jsou lidé, kteří ničím nepřispívají do společnosti, pomyslí si Marek. Avšak i tak ho každé ráno zarazí její úsměv. Není to zvlášť hezký úsměv, popravdě je to lehce podprůměrný úsměv se žlutými zuby a špatným dechem. Avšak objevuje se při každém zahraném tónu a při každé notě. Je jedno, jestli je Jaro, Léto, Podzim nebo Zima. Při pohledu na ní Marek začne přemýšlet, jestli to co dělá je správné. Jeho každodenní rutina a neustálé podstupování pravidel společnosti, není přeci štěstí. A poté si Marek uvědomí, že až jednou bude v jejím věku, bude mít manželku, děti, velký dům, velkou penzi a poté bude šťastný. A tak s tímhle finálním výsledkem v srdci Marek přijde k bezdomovkyni a dá jí dvacet korun, aby jí ukázal, že svým úsměvem rozzářila jinému člověku den.
× × ×
Linda nikdy nechodila pozdě.Na druhou stranu je velmi těžké chodit pozdě, pokud místo kde si vyděláváte peníze, je také místo kam na noc ukládáte hlavu. Linda se probudila, připravila si misku na peníze, napila se, vzala kytaru a začala hrát. Na většinu lidí zabíral smutný obličej, po kterém se cítili provinile a uspokojili si svoje svědomí tím, že jí dali nějaké drobné. I tento mladík se zde objevoval každé ráno. Jednou, když hrála na kytaru a z opilosti se usmívala nad bůhví čím, přišel za ní a dal jí dvacet korun. A tak při jejich příštím setkání se zkusila znovu usmívat a on jí znovu dal dvacet korun a takhle to pokračovalo každý den.
Pokaždé co od ní mladík odejde, Linda přemýšlí proč to dělá.,,Možná je tak šťastný člověk, že rád vidí ostatní lidi šťastné. Nejspíš má hodně peněz a rodiče, kteří ho milují." Tyhle myšlenky Lindě vždycky prochází hlavou a donutí jí přemýšlet znovu nad každou chybou, kterou v životě udělala. A aby takové myšlenky zapudila, vezme získanou dvacku a zajde do nejbližšího supermarketu pro nějaké krabicové víno. To jí pomůže, aby byla šťastná nebo ne?