Autorka: Valentýna Šatrová

Vstala do chladného rána, jaké má městečko v pohraničí skvěle nacvičené. V pokoji tvořily růžové záclony měkké světlo, které se choulilo uvnitř. Lukka pomalu odhrnula těžkou přikrývku a vykročila do toho cukrového snu, který se rázem rozplynul rozhrnutím závěsů. Její bledou kůži pohladil vítr, který procházel skrze stará, dřevěná okna. Dům stále objímal chlad. Chlad toho nevinně bílého sněhu za zdmi domu, chlad lidí žijících v okolí, kteří už si dávno zvykli na samotu. Jen Lukka si stále nezvykla. Stále cítila Její vůni, pamatovala si, jak se dotýkala Její kůže, kterou někdo posypal tisícem pih, nedokázala si zvyknout, že se brzy ráno nevrací v zasněženém kabátu s čerstvým pečivem.

Každou chvíli okolo domu projel vlak a dům se trošku otřásl, jako by mu neohrabaně mával na pozdrav. To už je úděl domu za tratí. Mívala zlé sny o tom, jak spolu jedou vlakem úplně samy a neznámo kam, jen kdesi za stěnou kupé prosvítají tváře a šklebí se-snad tomu, jak si ony dvě zbyly, snad tomu, jak si za pár chvil vezme samota Lukku definitivně do svých spárů.

Byla opravdu sama. Vycházela jen do nejbližšího obchodu a už po léta vařila ta samá jídla jako v den, kdy Ona odešla z jejího života navždy. Lečo. Den za dnem, měsíc za měsícem. Její život se stal nekonečnou smyčkou rozvařené zeleniny s trochou vejce.

Lukka stále jen seděla u gramofonu a pouštěla Její oblíbené desky. Dokázala hodiny sledovat jehlu mazlící se s vinylovou deskou. Prohlížela černobílé fotografie a ze zvyku se ptávala kdo je kdo a kdy byla vyfocena tahle fotka, ale nikdo neodpovídal. Jen prázdno obývacího pokoje smutně shlíželo na Lukku uprostřed pokoje.

Zase měla zlý sen o vlaku. Bylo okolo třetí hodiny ráno. Viděla to na hodinách, které se promítaly na strop a které si Ona tolik pochvalovala. Lukka pustila bojler, chtěla prohřát své vyhublé tělo. Plyn se rozsyčel a plamínky políbily vnitřek nádoby. Lukka usedla na studené dlaždičky koupelny.

Probudil ji naléhavý tón zvonku.

„Babi? Babi, ty už jsi zpátky?“ zasípala Lukka těsně před tou obrovskou ránou. A opravdu, konečně se znovu shledaly. Tentokrát je ale už nic nerozdělí.