Autorka: Iveta Krmelová

Mé ranní tiché kroky se rozléhaly v prázdném sídlišti jako v řeckém amfiteátru. Doufala jsem, že to, co se právě děje, není pravda, ale protože nejsem ve stavu snění a nemám možnost povolit nohám od neustálého lpění na gravitaci, nezbývá mi nic jiného, než jít vstříc realitě, která je občas až přehnaně krutá. Anebo je má povaha snílka až příliš přecitlivělá na reálné vnější radikály, které bohužel nepůsobí negativně jen na můj organismus, ale i na mou mladou, nezkušenou mysl. Ano. Nedá se podmanit ani ukočírovat. Ale to já samo sebou taky ne.

Orientace v plynoucím čase je naprosto nulová. Nepochybovala jsem o pravdivosti včerejší noci, i když vevnitř stále doufám, že to byl jeden velký klam. V momentu, kdy kráčím zcela sama sídlištěm, které se zdá nekonečně velké a nekonečně prázdné, mi to nedokáže nikdo potvrdit. Otázkou je, jestli vůbec stojím o to vědět nástrahy a následky jednoho z vnějších radikálů, který na mě v noci zaútočil. Alkohol. Věrný společník. Do pohody i nepohody. Všude smích, hlasitá hudba, a dým z cigaret. Konec školního roku daleko před námi a plnoletost ještě dál. Nikdo nemá ani ponětí o tom, že není důvod cokoli oslavovat. Možná tak okatá existence nás všech. I když ta je spíš k pláči než k oslavám. Všichni jsme byli tak malí ale v tu chvíli tak staří. V ten moment, v tom ohlušujícím rámusu repro beden, které jakoby byly hned vedle mé hlavy jsme se ochuzovali o pět let života. Všem nám bylo maximálně do patnácti. Tedy alespoň ty vyděšené dětské obličeje na to vypadaly dost přesvědčivě. Přišli jsme o ně jakoby lusknutím prstu a všem to bylo jedno. Nejspíš jsem byla jediná, kdo se o to zajímal. Pohovka v naprosto cizím obývacím pokoji byla nevídaně měkká a měla jsem pocit, že je měkčí a měkčí. Rozhlížela jsem se okolo sebe, myslím, že jsem viděla někoho zvracet na podlahu. Přede mnou na draze vypadajícím stolku nejspíš z imitace mahagonu stály dva panáky. Jeden prázdný, můj plný. Na nevinně vypadající láhvi čiré tekutiny, která byla ve skutečnosti dost kvalitní domácí pálenka, ležela volně položená čísi ruka. Ruka najednou přesídlila z průsvitné láhve na poměrně velkého panáka, který mi byl následně podán. Říkala jsem si: ,, Kdy a kde se tu ten kluk vlastně vzal?“ Vypadal dost staře na to, aby vydržel tolik slivovice, kolik jsem vypila já. Neustále se přiblble usmíval a něco vykládal. Já ho ale téměř neposlouchala. Hlava se mi točila jako nefalšovaný řetízkáč. Ani nevím,jestli jsem do sebe dokázala kopnout toho posledního panáka. Vím jen, že ten kluk byl nevídaně blízko a mluvil až přehnaně nahlas. Jeho ruka,kterou jsem sledovala možná až příliš často, hladila mé stehno. Nejspíš jsem se jeho dotykům nebránila. Jsem si jistá tím, že mi to v tu chvíli bylo docela jedno.

Probudila jsem se. Neměla jsem tušení, kde se vůbec nacházím, natož abych tušila, jaký čas mě vlastně obklopuje. Rozhlížela jsem se. Měkká pohovka ani falešný  mahagonový stolek. Všechno bylo fuč. Cítila jsem, jak mě obklopuje chlad. Všude sněhově bílé a sněhové ledové kachličky. Tak otravně čisté. V tu chvíli jsem začala pochybovat o čistotě sebe samé. Stále jsem se nemohla přesně zorientovat, ale byla jsem už dost uvědomělá na to, abych věděla, že ležím na podlaze. Od pasu dolů zcela bez kusu oblečení. Kusy prádla se válely v rozích místnosti. Byla jsem tam docela sama jen s několika lahvemi od alkoholu, které se válely v zaneřáděné a zprzněné vaně. V tu chvíli jsme si v té zprzněnosti a zaneřáděnosti byly docela podobné. Nedokázala jsem si nic vybavit ani vysvětlit. Nedokázala jsem pochopit, jak se moje nohy staly obnaženými, jak jsem se dostala do této sterilní místnosti s antisterilní a zaneřáděnou vanou. Nechtěla jsem sama sobě dovolit si připustit, že by se na tom mohla podílet ta čirá tekutina a ten hlas, co se ke mně v průběhu večera či noci neustále přibližoval. Instinkty mi radily :,, Uteč!'' Tak jsem to udělala. Doufala jsem, že s útěkem z domu osobních prohřešků, uteču od toho, co jsem hádala, že se stalo. Ale nešlo to. V hlavě mě pronásledovaly ty nejhorší představy a nadávky různého kalibru. Na vlastní osobu, na čirou a nevinně vypadající tekutinu, na zaneřáděnou vanu, chladnou podlahu, na které jsem se probudila a na něj. Na jeho ruce i hlas, které mi byly naprosto cizí, ale tak blízko. Tak, že to už víc snad ani nešlo.

A teď jsem tady. Na tomto nekonečném sídlišti. Mé ještě před chvílí zcela osamocené kroky se začaly mísit se zvukem podrážek dalších lidí a já už se necítila tak sama, jako před chvílí. Stále nevím, kolik je hodin, stále jsem pobouřena sebou a světem, stále tomu nevěřím. Ničemu. Ani sobě. ,,Musíš se vzchopit!“ Mumlala jsem si pod nos, aby mě někdo neslyšel. Opět jsem se rozběhla. Vítr mě nabíjel energií a povzbuzoval mě. Slunce na nás už zcela vykukovalo z dalekých kopců a já pocítila jeho hřejivé paprsky na své tváři zbledlé strachem a nenávistí a s těmi paprsky i pocit smíření, který mě příjemně lechtal v hrudníku. Doběhla jsem až na louku na kraji města a zastavila se. Slunce stále hřálo. Tak příjemně. Nejdříve to vypadalo tak, že budu pokračovat ve stesku a rozčílení, ale ten se rázem vypařil. Věděla jsem, že noc je ta tam. Jakoby s ranním slunečním svitem přišla i jasnější mysl. Instinkty mi ale stále radily: ,,Utíkej!“ Jakoby doufali, že dokáži od svých činů utéct. Rozhodla jsem se je ale neuposlechnout. Uvědomila jsem si, že podstatou smíření je, se se  špatnými rozhodnutími chytit za ruku a pokusit se o souznění s nimi. Ne před nimi utíkat. Prchat před minulostí je jako pokoušet se uprchnout svému stínu.

Stojím tedy tu společně s ránem, svým stínem a městem před očima a přátelsky si podávám ruku s nečistou minulostí, která mě naprosto věrohodně utvrzuje v tom,že jedině tak mohu kráčet za světlem budoucnosti.