Autor: Alfred Drakobijec

Mladý spisovatel seděl na Stalinu pod kyvadlem. Paradoxněto byly jeho nohy, co se kývalo dolu z vysoké zdi. V levé ruce držel zápisníček a v pravé tužku. Zíral do dálky po celé Praze, městu, které miloval, ale také nenáviděl z hloubi duše. Hledal inspiraci. Dumal. Tak moc chtěl být jiný a odlišný od ostatních až byl stejný jako většina odlišných. Z toho byl zklamaný a ještě hluběji ve své mysli, kvůli doslovné nasranosti na sebe samého.

Kousek od něho popíjela partička slečen růžové Lambrusco. To pití nesnášel. I tak vstal a došel si po římse za nimi pro cigáro. Jak jinak. Klasický Alfréd. Poslouchaly Bonese a měly opravdu překrásné nejen úsměvy, ale pro umělce nic nového. Alfréda asi nejvíc děsila všednost. Vždycky miloval dobrodružství a nové věci i lidi. Přestože věděl, že jednou musí ta studánka inspirace vyschnout, byl opravdu zklamaný. Vždy přijde zkrat a vše neohrané se stane stálým a posléze nudným.

Znovu se posadil a se zapálenou cigaretou si prolistoval prázdné stránky zápisníčku. Koupil si ho před nedávnem a od té doby, i když se snažil každý den něco vymyslet, nic ho nenapadalo. Přišlo mu, jako by už veškerou svou zásobu fantazie vypotřeboval. Jako hajzl papír – použít a vyhodit. V jeho případě několikrát za sebou.

Občas, když něco hledáme, pro oči nevidíme. Obvzlášťu inspirace.

Zadíval se na výhled. Chvíli si představoval, jak celá Praha hoří. Potěšilo ho to. Byl nasraný na celý svět. Měl pocit, že ho nikdo nechápe. Měl pravdu, svým způsobem. Pouze umělec umí pochopit umělce v téhle situaci. Žádný tu ale nebyl. Generace bohémů. Ostatní si někde cpou nosy, zatímco on tu sedí.

Často se s nimi zkoušel odreagovat v opravdu mnoha disciplínách, ale občas ani zakázané ovoce kreativitu nepodpoří.

Žít jinde, říkal si, ale přesto tam uvnitř věděl, že by to nebyla změna. Vše by bylo stejné, jen v jiném měřítku. Stejnětak teď mohl černý Alfréd sedět na zdi Velkého Zimbabwe a přemýšlet jak daleko má skočit, aby ten skok nebyla marnost.

Cigáro típnul doprostřed prázdné stránky zápisníčku, dokud nepřestalo doutnat. Propálil snad všechny listy. Pero si zastrčil do náprsní kapsy flanelové až po krk zapnuté košile.

U holek opodál zrovna hrála CallMeBack, když se možná nadaný umělec, jen s vyschlou studánkou inspirace odrazil od zdi a letěl střemhlav dolů.

V tom zlomku sekundy co mu zbývalo, náhle v unášení gravitací nalezl kapičku inspirace. Možná kdyby měl víc času, než dopadne, mohl by dostát o pár kapek více. Někdy to co nejvíc hledáme, nalezneme až ve chvíli, kdy to nečekáme.

S dunivým dopadem, při kterém mu křupaly kosti, si slíbil, že v příštím životě bude sedět mnohem výš.