Autorka: Tereza Brokešová

S láskou,

Tom 

Em. Poslední písmeno dopisu, který právě napsal. Opatrně ho vložil do obálky spolu s jednou fotkou. Byl na ní on a jeho nejlepší kamarád Denis, jak postávají na pláži, ruce kolem ramen a smějí se do foťáku. Byla to Tomášova nejšťastnější vzpomínka – ten týden u moře. 

Zvednul se, v tichosti došel až k jídelnímu stolu a opřel dopis o vázu plnou nádherných gladiol. Máminy oblíbené květiny. Vždycky kolem nich jen prošel a ignoroval je. Tehdy měl celý život před sebou, teď mu zbývalo pár prchavých okamžiků. Zahleděl se na temně červenou barvu a očima doslova hltal každý záhyb rostliny. Nikdy si neuvědomil, jak jsou nádherné. Ostrůvek krásy ve zkaženém světě. Ve světě, kde se stal odpadlíkem. Vyvrhelem společnosti. 

Tahle myšlenka ho znovu probrala. Vzpomněl si na svůj plán a s těžkým srdcem a staženým hrdlem se vydal zpět do pokoje. Posadil se na postel a vzal ze stolku sklenici s vodou. I když, nejen s vodou. Všechny prášky už byly perfektně rozpuštěné. Nacpal jich tam tolik, že se divil, že to má ještě vůbec vlastnosti kapaliny.

Najednou se nebyl schopný pořádně nadechnout. Jeho tělo doslova bojovalo o každý hlt vzduchu. Potřeboval se uklidnit. Začal proto opatrně točit skleničkou v ruce a pozoroval malinký vír, který ve vodě vznikal. Ale nepomáhalo to. Naopak si ještě víc připomněl, co chce udělat a ve spáncích mu začalo prudce tepat a zamotala se mu hlava. 

„Srabe!“ zašeptal pro sebe a překvapilo ho, že i přes naprosto vyschlé hrdlo, ze sebe vypravil hlásku. Sevřel skleničku pevněji a uvědomil si, že se mu začala potit dlaň. Situaci pochopil rychle. Teď nebo nikdy a s jediným prudkým nádechem do sebe obsah sklenice kopnul. 

A pak, jako by celý svět vypnul. Hluk z ulice ustal, tepání v hlavě se změnilo v táhlé pískání a neslyšel ani bouchnutí, když sklenice spadla na zem. Chtěl něco udělat, ale nemohl. Celé jeho tělo ztuhlo a zmohl se jen na vytřeštěné zírání před sebe. 

„To je konec,“ pomyslel si a překvapivě mu to přineslo ulehčení. Svaly povolily, puls se uklidnil a Tomášovi se na tváři usadil malý úsměv.

„Je po všem!“ zopakoval nahlas s nebývalou úlevou. Bylo to přesně půl roku, co svým rodičům řekl pravdu. A oni to neunesli. Jako věřící nedokázali přijmout jeho objevené já. A všechny ty pohledy, němé i hlasité výčitky. Bylo to moc. Odmítnut rodiči, rodinou i přáteli. Nezbyl tu nikdo, kdo by o něj stál. Ani Denis, kvůli kterému to vlastně všechno hrdě vykřičel do světa. Protože si myslel, že oni dva jsou napořád. Protože si myslel, že být gay je v téhle době už v pořádku. Ale nebylo. A když zmizel i Denis, už to nezvládl.

„A přitom to začalo tak hezky. Tehdy, na té pláži.“