Autorka: Amina Alimirzaeva

Kdysi to bylo jednoduché, vědeli jste, že teď v tenhle večer, v tuhle noc usnete v psychických bolestech, ale ráno to bude v pořádku. Vyprchá to, vždycky to vyprchalo.

Ale v to jedno mizerný ráno to tam stále bylo. Pořád jsem to tam cítila. Takový malý bodnutí, něco tam chybělo, cítila jsem to.

Mělo to tam bejt, ale prostě nebylo a bolelo mě to. Jako když vám useknou prst.

Nevím jaký to je, ale možná bych si ho tenkrát useknout nechala, protože při fyzické bolesti máte přehled nebo odhad, kdy to přibližně bolet přestane a u psychické je to možná nekonečné. U psychické je to na vás.

Nebo ne? Sváděla jsem to na naivitu, pubertu anebo za měsíc mě to omrzí, budu v pořádku! Je mi přeci pouze dvacet!

Každý přežil to jedno zlomené srdce, ne?

Tupě jsem čekala, než ten kousek zaroste, než ty rána budou lepší.

(Ten posranej kousek!)

Kdo by očekával, že to bude takto bolet?

Prosím, říkala jsem si. Usekněte mi ruku.

Ale ať to přestane.

Jako migréna. Vnitřní.

Jste vodopád.

Nekonečnej vodopád, vzteklej vodopád.

Zklamanej.

Jen lijete a lijete.

Projela jste ty posrané sociální sítě a zjistíte, že je štastněj a vy jste jen vodopád.

Kde je ta vaše slavná karma, sakra ?!

Ta nová, ta jeho nová je strašně hnusná. Podívejte jaký ma zrzavý vlasy, je to čarodějnice.

A najednou stojíte v drogerii, u oddělení barvy na vlasy a přemýšlíte, vrátí se, jestli budou moje vlasy mít stejnou barvu?

Chcete ho vůbec zpátky?

Jsem přece lepší, vztekle se odtáhnu od barev a žiju dál.

Najednou vám není jedno, v čem půjdete do práce. Stojíte před spaním u skříně a tupě házíte věcma po pokoji.

Musím vypadat dobře

Musím vypadat dobře

Líp než ona

Musí vidět co ztratil

Každy den se oblíkáte jako na týden módy, kdyby jste ho náhodou zahlédli v kavárně.

Na zastávce.

V obchodě.

Hledáte ten obličej, ten povědomej obličej.

Vaše rtěnka je dnes zvlášť výrazná, ať si myslí, že jdu na rande, že se mám dobře.

Stalkujete. Jí a jeho.

Co by jste tenkrát změnila?

Asi to byla moje vina a

Mohli jsme skončit líp

Pět let

Není cesta zpět

Všechny plány

Jako pěna v moři

Jako písek.

Už nezáleží na těch svatebních šatech

Na názoru jeho mámy

Společných kamarádech

Ať děláte co děláte.

To lepší ráno nebylo. Nepřišlo. Nevyprchalo.

Ten malý kousek tam chybí a nedostanete ho zpátky.

Vzal vám ho.

Rozpadla jste se, na tucet kusů.

Ve filmech je to vždycky tak jednoduché.

Sebrala jsem těch tucet kusů do postele a usnula.

Možná (snad!)

přijde ta jedna osoba a obejme vás tak pevně, že se ty kusy dají zpátky. Dohromady.

Jak mají být

A ten outfit už nebude důležitý

Ani ta barva vlasů

Ani vaše oteklé oči

Bude to lepší

Bude

(slibuju)