Autorka: Klára Vávrová

Sledovala měsíc, který dělal její tvář ještě bledší. Podtrhoval křehkost rysů jejího těla a prozařoval jí oči, které skoro připomínaly sklo. Malé, skleněné kuličky odrážející světlo jako veškeré emoce prolétající srdcem tak mladé dívky. V tu chvíli toužila vzlétnout a zemřít zároveň, ale i přes tak protichůdné pocity zůstávala pevně přikovaná ke chladné zemi, která jí pevně spojovala s realitou. Luna byla jediným světlem v té temné chvíli, na orosené louce s povadlými květy co odcházely společně s marnivým létem. Cítila to, tu rozdílnost. Vnitřní rozpolcení, ale zároveň vášeň. Obojí pocházelo jasně z jejího nitra, přestože si to její rozum nedokázal připustit. Ale kým by byla, než sama sebou? Nikdo jiný už jí nezbývá, aby se za něj skryla jako za masku. A byly to právě její pocity, co ji utvářely v takového člověka, jakým byla – zvlášť v tu chvíli, kdy stála jako socha a očarovaně pozorovala noční oblohu s lunou, která střídavě mizela pod temnými oblaky a znovu se objevovala jako bledé světlo zdáli. 

Nechtěla se ohlížet. Veškerá její rozhodnutí se neobešla bez nutných obětí, jež padly za ušlechtilé zájmy, co nikdo nedocenil. Neviděli to tak, jako ona. Pro ostatní byly věci černobílé, ne různobarevné nebo alespoň odlišně šedé – všechno bylo součástí jedné anebo druhé strany, nic mezitím neexistovalo. Nesmělo to existovat, neb by to narušilo veškerý řád jejich existence. Nedokázali připustit něco, o čem netušili, že by to skutečně mohlo existovat – bylo to v rozporu s jejich smýšlením, s jasně udaným rytmem jejich proudů myšlenek. Měla být jednou z nich, věděla to. Všechno tomu nasvědčovalo a vedli ji k tomu, ale ten pád… Za všechno mohl ten pád. Sotva tehdy klopýtla, měla neblahé tušení, že je to pouhý začátek. Zakopneš jednou, zakopneš i podruhé, říkávala si později. Byla to jasná pravda, člověk může padat a chybovat kolikrát mu to jen vlastní existence dovolí, ale vždycky tahle poučka bude platit. U ní dvojnásob. Ta chvíle jí převrátila život naruby, srazila ji přímo na kolena. Lidé kolem ní chodili s hrdě pozdviženými hlavami v gestech hrdosti a majestátnosti, zatímco ona sama klečela na zemi a plakala o pomoc, protože se sama už na nohy postavit nedokázala. Až tehdy, když ji život roztříštil na milion kousíčků a ona se musela sama posbírat a znovu složit, to pochopila. Skrz svoje slzy viděla, jaký je svět doopravdy, jací jsou jeho obyvatelé. Raněná a obklopená davem, přesto ale sama.