Autor: Filip Janoušek

Probouzím se a má mysl jen těžko hledá střípky mého života. Kdo Jsem? Nikdo! Kde Jsem? Nevím! Ležím. Cítím, jak… není možné tuto myšlenku dokončit. Alespoň tlukot svého srdce kdybych slyšet mohl. Však ten jakoby časem se zastavil.

Když tu náhle objevuji vzpomínku. Vzpomínku na tebe. Vzpomínku, která mě zvedá ze země. Vzpomínku, která mi dává smysl hledat odpověď. Vstávám ze mdlob, vstávám. Udělám krok? Ne! Mé nohy nedokážou unést to těžké srdce, které vláčím v hrudi, a já se řítím zpět k zemi. Nezbývá mi nic jiného, než slepě ležet na zemi, dokud nenajdu síly, abych se mohl postavit. Znovu zkusím vykročit – a s tvojí pomocí, s tvojí podporou, to konečně zvládnu. Ano! Již dokážu chodit a touha po tobě mi dává odvahu odejít. Jdu dlouho. Nevím, kam jdu ani jak dlouhá cesta mě ještě čeká, však naděje, že tě ještě někdy spatřím, mě odhodlaně žene dál. Když tu náhle spatřuji světlo. Světlo tak ostré, až mi probodává oči. Zavírám je, zakrývám je, otáčím se, nicméně pořád cítím, jak jeho paprsky prostřelují mé tělo! Mé tělo! To jediné mi ještě zůstalo, když vše ostatní jsem ztratil! A teď mi i to chtějí vzít?!! NE! Já nedám své údy na pospas věčnosti! Vše, co mi zbylo, se upíná k té jediné vzpomínce, jediné myšlence – být sám sebou, být sám, s tebou. Světlo se blíží! Bolesti sílí! Má mysl šílí! Nebudu utíkat, když nemám kam! Jediná cesta je dopředu, dopředu a neuhýbat. Rozebíhám se, vydám vše, co ve mně ještě zbylo, a řítím se vstříc paprskům. Já ještě můžu a taky budu bojovat! Blíží se konec, teď, nebo nikdy! Nadechuju se, zatínám pěst, běžím! 

Co se stalo? Sám nevím. 

Probouzím se a má mysl pomalu skládá střípky mého života. Ležím. Cítím, jak… mi rosa smáčí palce, jak mi vítr cuchá vlasy, jak mi tráva lechtá krk, jak mi slunce ohřívá tvář. Otvírám oči. Vidím nebe, slunce, koruny stromů, vidím tebe.  Vidím tvůj úsměv, který dal mi naději. Vidím tvé oči, které mi daly cestu. Vidím tvé rty, které mi daly život. Kdo jsem? Někdo! Kde jsem? Doma!