Autorka: Marie Svobodová

Sedí naproti sobě a hrají šachy.

Kdysi byla jejich hra moc krásná, pak se ale změnila v pouhé bohapusté šachy.

Už ani nevědí, kdo má černé a kdo bílé.

Stačilo by vzpomenout si, kdo táhl první.

Jenže oni to nevědí.

Táhnou, taktizují, ale nic se neděje.

Vyjedou nějakou figurou a hned ji zase vrátí zpátky.

Nechtějí o ni přeci přijít.

A nechtějí ani vzít žádnou soupeřovu.

Soupeř – to slovo nese tolik tragédie.

Bývali na stejné straně,

Hráli svoji hru spolu proti osudu.

Nevědí, kdo první přešel na druhou stranu

A nevědí, na jaké straně sami zůstali.

Vymýšlí léčky a hlídají si svůj kamenný výraz.

Jsou do hry tak zabraní, že ani nezvednou oči.

Ty oči, které ukrývaly celý svět, jsou teď prázdné.

Zrcadlí se v nich jen odrazy králů a královen,

Které tak zarputile brání.

I když už ani neví proč.

Kdysi to jistě mělo důvod… kdysi.

Když ještě hráli s osudem.

Pro tu hru by dokázali zemřít,

Museli pokračovat, i když se strany změnily.

I když se tím jejich životy proměnily v pouhou šachovou partii.

Tak to končí, když už nezbyde nikdo na vaší straně.

Musíte táhnout, dokud se z toho nezblázníte.

Jednoho dne jejich hra skončí,

Nikdo nevyhraje,

Jeden z nich to vzdá.

Ten, kdo se vzdá, odejde ale jako vítěz.

Vždyť jestli vůbec o něco hráli, už to dávno zapomněli.

Pak buď začnou svou hru od začátku,

Nebo se přesunou každý k jiné partii.

V čem je ukryta větší beznaděj?

A láska na to hledí se slzami v očích.

To ona bývala mezi nimi.

Nahradila ji ale šachovnice.