Autorka: Jana Kodetová

Jak jsme zjistil, kdo je něco, a můj první kamarád

Mezi lidmi ve vesnici se říká, že v lese je něco, co vraždí jiné lidi. 

Když se to vezme logicky, koho jiného by to asi mohlo vraždit, že? V životě jsem neslyšel o nějaké bestii, co by vraždila třeba stromy nebo zvířata. Lidé jsou v tomhle ohledu neskutečně egoističtí, protože pokud by tohle něco pozabíjelo houfek jelenů nebo pár zajíců, konstatoval by myslivec: ,Něco je zamordovalo,‘ a v hospodě by udělali víc guláše. 

Abych ale neodbíhal. V lese tedy něco je.

Já jsem se nejprve zarazil nad tím označením něco, protože jak se taková věc skloňuje, že? „Kdybych to něco,“ říkal jsem si v té době, „totiž potkal, jak tomu mám říkat? ‚Hej ty, něco!‘ Dám to něcovi… nebo něčemu?“ Byl jsem zmatený.

Pak je také důležité říct, že mě to udivilo, protože jsem v lese, kde žiji, žádné něco nepotkal. Jen srnky, stromy a pár vyděšených lidí. Říkám si, proč tam lezou, když je tam něco, že?

No, já jsem osobně tedy žádné něco nepotkal. A až po dlouhé době jsem si uvědomil, že já, Humilíček Humillimus, jsem mimo vášnivého sběrače hub a hráče ruské rulety také i to něco, tedy Něco.

Popravdě jsem to objevil náhodou. Byla krásná půlnoc, právě dobrá na sběr hub a vraních očí, (protože vrány v noci spí a nečekají, že je někdo chytí) a já, nyní Něco, ale v té době ještě Humillimus, jsem se procházel podrostem. Tam se mi také, mimochodem, podařilo chytit veverku. Nejsem žádný barbar, nejím maso syrové, takže jsem ji vzal do jednoho z dvaceti tří chapadel a šel jsem dál.

Na mýtince, kde v liché dny tancovávají víly a v sudé mají báby sabaty, se tenhle den k mému překvapení nekonalo ani jedno, ale ani druhé, a to byl pátek. Hořel tam ovšem oheň. 

Já mám oheň, hořící věci a domy rád  – maso má pak takovou kouřovou příchuť. Vydal jsem se k té záři s veverkou v devatenáctém chapadle a pak jsem uviděl něco, co mě velmi rozzlobilo.

Pět dětských chlapců žďuchalo do dalšího dětského chlapce, lechtalo ho dlouhými tyčemi a občas ho připálilo v ohni. Já tohle nemám rád, tedy násilí na slabších.

Když jsem byl ještě malý Humillimus ubližovaly mi ostatní děti podobně. Jen s tím rozdílem, že já nemohl své problémy vyřešit sebevražednou cestou, protože jsem si nebyl jistý, jestli žiji, nebo ne, a nerad bych byl riskoval úmrtí.

Bylo mi tedy líto trápeného, a tak jsem se vyřítil z lesa, chapadla zježená. Trapitelé zbledli, roztřásli se a jeden nebo dva omdleli, nebo umřeli. Doteď si tím nejsem jistý.

Schopní běhu ale utekli s křikem: „To něco, proboha to něco…tamto…Bože, dobrý Bože!“ a tak podobně.

Právě tehdy přišel ten okamžik, kdy jsem si uvědomil, že jsem Něco.

Zemřelé a zcepenělé, dřív než se stačili probrat, jsem přidal k veverce. Ten na zemi měl svázané nohy, takže nemohl utíkat.

„Děkuji ti…“ řekl, když jsem ho rozvázal. Neměl mi děkovat za co, sám jsem si tím prošel.

Když se zvedl, poděkoval mi znovu a natáhl ke mně ruku s nadějí v očích. Já mu ji obvinul svým chapadlem – byl to nádherný moment, který narušil až výkřik, když jsem kousl.

Jsem za svého kamaráda vděčný. Od toho večera se každý den zadívám na poličku, kde je jeho hlava, a vím, že nejsem sám.