Autorka: Kateřina Bečková

Haló! Je tady někdo? Světe, jsi to ty? Tak jsem tady! Čekáš na mě, viď? Všichni chtějí vidět, jak jsem krásná. Jak se točím za Sluncem. Všichni mě budou obdivovat a říkat: „Podívej se, jak je půvabná!“ Nebudou mě sledovat jen lidé, i živočichové se zamyslí a uvidí, že jsem k nakousnutí. Někteří mě okusí. Vím to, protože to říkaly maminčiny kořínky. 

Vidíš mě, světe? Už vykukuju. A lezu. A klubu se. Rozhlížím se. Páni! Ty jsi obrovský, světe! Jak to všichni dělají, že se neztratí? To jsi ještě ty támhle za tím kopečkem? A to všude vypadáš takhle? Ale jsi krásný! Hezčí, než jsem si tě představovala. Všichni říkali, kdoví jak nejsi zakouřený a špinavý, ale ty jsi voňavý a čisťounký. Krásný. 

Jé! Vedle mě vystrkuje hlavičku někdo další! 

„Ahoj kamaráde,“

„Ahoj, jsi tu už dlouho?“

„Ne, právě jsem přišla. To je tady nádherně, viď?“

„Hm… Ale víš, co nám říkaly maminčiny kořínky!“

„Jen nás chtěly postrašit.“

„Co to je? Podívej, jak to srandovně běží! Jeeee, ono to běží k nám.“

„…“

Světe, odpovíš mi? Teda nám. Co to je? Proč to k nám leze? Ono mě to lechtá na hlavičce. Dej to pryč! To je nepříjemné! Já už vím! To je brouk. To nám přece říkaly kořínky. Musím to vydržet. Za chvilku už budu tak veliká, že na mě nevyleze. 

„Kamaráde? Cítíš, jaká je najednou zima?“

„Cítím. To asi bude noc.“

„Ba ne, já myslím, že bude pršet.“

Něco na mě padá. To je studené! A studí to všude. Ale cítím se teď silnější. Déšť je tak krásný. Kropí půdu a ta začíná vonět. A všechny naše maminky zavírají květy, aby jim tu nádheru nespláchly kapky. Lidé prý říkají, že déšť spláchne křivdy. Nevím, co to křivda je. Asi to bude nějaká vada na kráse. A déšť jim to omyje. 

Už je to otravné. Chci zase vidět Slunce. I můj kamarád má najednou divnou náladu. Nechce si se mnou povídat. To takhle dlouho prší normálně? Svět mi neodpovídá. Asi má jinou práci. Nebo mě nemá rád. Existuje vůbec? 

Tamhle se plazí něco velkého a hnědého a slizkého. Odporného. Děsivého. Neumím to pojmenovat. Pohybuje se pomalu, skoro jako by to vědělo, že neuteču. Jako by to šlo najisto.

„Kamaráde?“ začínám být vyděšená.

Kamarád mě asi neslyší. Možná nechce slyšet. Se světem to už nemá cenu zkoušet. Ten mi nepomůže. Ach, kde jsou kořínky? A kde je maminka? Podívám se nahoru. Všude šedo. Pár vysokých maminek se tyčí nade mnou, ale která je ta moje? Která mi poradí? 

Odporná věc už je blízko. Strká ke mně dvě šťopky. Ble! Na povrchu jsou ještě víc slizké, než jsem si myslela. Tohle zvíře není tak krásné jako já. Třeba chce kousek mé krásy. Posouvá se ještě víc ke mně. A najednou mě něco bodne. A zase. A něco mě tahá ze země. Nech mě!

„Kamaráde, pomoz mi! Ono mi to ubližuje!“

Bolí to. Všude. Všichni mě opustili. Nikomu nezáleží na tom, abych vyrostla a byla krásná. Tahle zlá věc mě zničí.

Tak děkuju, světe. Už to chápu.