Autorka: Kateřina Fendrychová

Jsem čistič. 

Dřív se nám říkalo požárníci a před tím uklízeči a kdysi dávno hasiči. Hasiči hasili a pokoušeli se zachránit. Uklízeči byli vším. Hasiči, policajti, záchranáři. Náš úkol se pomalu měnil. Ze zachraňování a hašení požárů se stalo uklízení všeho špatnýho, všech, který nadřízeným nadřízených nebyli po vůli. Dělali jsme špinavou práci za mizerný peníze. Vzbouřili jsme se. To se nadřízeným nadřízených moc nelíbilo a nadřízeným taky ne. Jenže nadřízení nadřízených měli plný ruce práce s druhou atomovou válkou. A tak nás nechali drancovat zem. Díky tomu, dostali nadřízení nápad, že když tak rádi ničíme, tak to bude naše práce a za trochu lepší prachy.  

No a tak jsme byli požárníci. Číst knihy bylo zakázaný a trestný a požárníci oheň zakládali, aby zničili knihy a chránili lidstvo. Jenže…bum! Začala třetí atomová. Několik stovek skrytých skupinek, povstalo. Byli to ti, kteří si pamatovali knihy. Po válce a po prohře bylo opět normální si číst. A kdo v té době nečetl, byl zkrátka out. 

A co děla čistič? Čistí. Nepředvídatelný, že? Nehasíme a ani nezakládáme požáry. Uklízíme. A ne. Nejsme nájemní vrazi ve státní službě jako kdysi uklízeči. Čistíme starý knihovny, všecky knihy jsou zdigitalizovaný. A síť je věčná a nekonečná, nedá se smazat. A proto jsou starý zaprášený knihy nepotřebný. Jen zabírají místo. 

Takže teď tlačím svůj vozík před sebou a házím do něj všecky knihy, co mi přijdou pod ruku. Vozíme je do několika velkých skladišť, kde se potom spálí. Zrovna jsem do jedonoho dojel. Přede mnou se tyčí hromada knih, nedohlédnu na vrchol. Než začnu házet knihy na hromadu, vždycky je protřepu, lidi si tam strkali různý věci, aby si nemuseli pamatovat stránku, kde dočetli. Myslím, že se tomu říkávalo záložka. No a občas jsou tam peníze. Starý peníze, nejčastěji jednodolarovky. Muzea za ně platí velkou cenu, čím zachovalejší, tím lepší. A tady v knihách jsou neposkvrněný. Takový přivýdělek. Doprotřepu poslední knihu. 

Sám pro sebe se zašklebím. Popadnu hadici s petrolejem, běhám s ní okolo tý hromady, kohoutek puštěný naplno. Bezmyšlenkovitě kropím petrolejem všecky knihy okolo mě. Zavřu kohoutek a čučím na zmírající proud petroleje. 

Z druhýho konce haly se ozve rachot. Sesuv knih. Nasáklé knihy po sobě klouzají a padají dolů z hromady. Pomalu se šourám k místu činu. Z utvořený díry na mě kouká hromada suchých knih. Zas otočím kohoutkem a petrolej může na svobodu. Pak si sednu do rybářskýho křesla a čekám. Na další sesuv.

Asi po třech hodinách se sesuv uskutečnil. Přemáhal jsem únavu a dovlekl se tam. Odhazoval jsem kluzký knihy dokud  jsem nenašel suchý. Vytáhl jsem jednu. Bylo to nějaký „Vzkříšení“ od Lva N. Tolstoje. S knihou jsem opustil halu a spustil alarm. Z bílýho světla bylo modrý a reproduktory hlásaly: „ V hale 276-S1-44 začíná čištění! V hale 276-S1-44 začíná čištění!“

Zavřel jsem dveře a knihu schoval. „3…2…1…zážeh!“ ozvalo se z reproduktorů. Otevřel jsem dveře. Všude usedal popel. Občas to pár knih přežije, dnes to bylo jen 451° Fahrenheita. Zamračil jsem se. To byla stejná teplota, kterou jsme používali na čištění…