Autorka: Eniko Vargová

Otočila jsem poslední list Alchimisty.

Zhasla jsem lampičku a zavřela oči. Pomalu ale jistě jsem usínala. Upadala jsem do temnoty. Do úplného prázdna.

Písek mě pálí do očí. Snažím se je otevřít, ale je to bolestivé. Vítr mě štípe do kůže a já se snažím vstát. Pomalu se rozkoukávám. Kde to jsem? Snažím se být v naprostém klidu a zahnat tu paniku a strach. Mráz mi běhá po zádech a já se snažím jít vpřed, i když nevím, co to znamená jít vpřed.

Slzy se mi hrnou do očí a já jdu dál. Konečně v dáli rozeznávám pohybující se obrys. Co to je? Snažím se rozběhnout se blíž a blíž, ale nohy se mi zabořují do písku.

V tom se mi před očima zjeví obrovský kůň s černým jezdcem. „Kde jsi se mi ztratila? Hledám tě už dlouho. Nemáme moc času.“ Jenom pomalu přikyvuju. Nedokážu nad ničím přemýšlet. Hlavou se mi honí jen: kde jsem a kdo to je. Nasednu také na koně a jedeme. Vítr mi vlaje ve vlasech. Chvílemi cítím zimu a chvílemi teplo. Je to zvláštní. Žaludek se mi svírá víc a víc. Tlukot srdce mám až v krku. Mám chuť se zeptat kam to jedeme, nebo alespoň kde jsme. Ale mám opravdový strach a jsem tak zmatená. Zmůžu se akorát tak na „ehm“.

Po několika hodinách cesty se blížíme k pyramidám. Už je mi to jasné, jsem v Egyptě. Na chvíli se mi uleví, ale pak opět pociťuji nejistotu. Sice vím, kde jsem, ale nevím s kým a ani proč. Blížili jsem se víc a víc. Nakonec jsme se zastavili přímo před pyramidami. Po boku pyramidy stály dvě obrovské sfingy. Chvílemi se mi zdálo, že na mě jedna mrkla.

Slezla jsem z koně a nechápavě koukala na černého jezdce. Ten mě nejspíše pochopil.

„Posloucháš stále své srdce?“ zeptal se mě. O čem to mluví? Mám poslouchat své srdce? Neodpověděla jsem.

„Poslouchej ho dobře. Jako alchymista ti radím, zaposlouchej se, co nejvíce můžeš. Teď půjdeme dovnitř.“

„Páni, to je alchymista?“ říkám si pro sebe.

Alchymista přistoupí k pyramidě, zamumlá pár slov a v tom se otevřou tajné dveře.

Au,au. Teď nic nevidím. Světlo ze dveří mě úplně ozářilo. Rozkoukávám se a alchymista už stojí uvnitř. „Na co čekáš?“ ptá se.

Jdu tedy za ním.

Vstoupím do malé chodby, která vede do jediné a nejvíc ozářené místnosti jakou jsme kdy viděla. Jdu za světlem. Je to místnost obrovská. Je plná zlata a stříbra a třpytí se, jako hladina při západu slunce. Jsem ohromena. Tolik krásy. Hlavou mi běhá, co všechno bych si chtěla vzít. Co všechno bych si nechala, co všechno bych prodala a co všechno bych si za to koupila. Jsem v sedmém nebi.

Alchymista poví: „Pober si toho tolik, kolik toho uneseš.“

Marně se snažím vzít co nejvíc věcí. Vymýšlím plány, jak toho únést co nejvíce. Když už nejsem schopna unést víc zlata, stříbra nebo diamantů alchymista opět promluví:

„ Každá jedna věc co držíš, může přivést neštěstí tobě i tvým blízkým. Ptám se tedy, kolik si toho chceš vzít doopravdy?“

To je otázka. Co mám teď dělat. Chci si vzít všechno. Co by se mi tak mohlo stát. Pro jistotu pomalu věci odkládám. V ruce si nechám jen dva malé diamanty.

„I takovéto malé diamanty mohou způsobit nepříjemnosti. Opravdu si je chceš nechat?“

Hmmm. Co by se asi tak mohlo stát. Přece když je toho tady tolik, proč bych si alespoň něco s sebou nevzala. Otvírám ústa a chci říct ano.

Než to stihnu říct, rozbuší se mi srdce. Buší mi tak moc, že musím zhluboka dýchat. Je to jako by mi chtělo něco sdělit.

Najednou  mám všude tmu a očima mi probíhají jen hrozné myšlenky. Střípky životů neznámých lidí, kterým se ději špatně věci. Je mi k pláči. Cítím úzkost.

Otevřu oči a zhluboka se nadechnu. Jsem celá spocená a stojím mezi rozhodnutím, ano či ne.

Teď už jedoznačně vím, co myslel tím poslouchej své srdce.

Odpovím: „Ne.“ A diamanty odhodím.

V tu chvíli se mi točí celý svět, celé okolí. Koutkem oka záhlednu jak se alchymista pousměje a vše se točí dál. Rychleji a rychleji.

Bum! Rychle jsem sebou cukla. Otevřela jsem oči a rozsvítila si lampičku. Byl to jen sen, uklidňovala jsem se. Byla jsem úplně spocená a vystrašená.

Ale ten sen stál za to. Přece jen ty knížky k něčemu jsou.

Hlavní je, že jsme si uvědomila, stejně tak jako Santiago, že i přes to všechno, co v 21.století máme, to nejvzácnější je domov a lidé, co ho tvoří. To je ten nejlepší poklad!