Autorka: Simona Petrů

Dívka se probudila v naprosté tmě. Cítila se celá rozbolavělá a zmatená. Část jejích vlasů byla zachycená pod kamenem a ruku měla v kaluži něčeho mokrého.

Opatrně osvobodila svoje vlasy a za bodavé bolesti hlavy se posadila. Před očima jí pableskovaly hvězdičky, ale dívka věděla, že je pořád naprostá tma. Když záblesky zmizely, začala kolem sebe šátrat. Až na pár osamocených kamenů a menších kalužin byla zem docela hladká.

Zkusila vstát, ale na první pokus se jí podlomila kolena. Popolezla tedy kousek po čtyřech. Když po delší chvíli nenarazila na stěnu ani nic jiného, pokusila se postavit znovu.

Tentokrát se jí už podařilo udržet rovnováhu, přestože se jí mírně třásly nohy. Uvědomila si, že slyší nějaké zvuky. Kapání vody? Udělala několik kroků směrem, odkud se ozývalo a narazila na stěnu. Byla vlhká a studená.

Začala se podél ní pomalu posouvat vpřed.

*

Dívka nikdy neviděla světlo. Nikdy až do této chvíle. S rukama před očima vystoupila z temné jeskyně na malé prostranství, které po pár metrech končilo. Za ním se půda prudce svažovala dolů k lesu. V dálce, přímo za lesem, právě vycházelo Slunce. Dívka ještě nikdy neviděla Slunce. Nikdy předtím neviděla nic než tmu. Neslyšela nic než kapání vody. Necítila nic než chlad a mokro a hrubost jeskyních stěn.

Dívka začínala pomalu získávat energii. Cítila, jak se jí do končetin pomalu dostává síla. První paprsky jí prohřívaly promrzlé tělo, osvěcovaly její rozcuchané vlasy.

Dívka se zhluboka nadechla nového vzduchu, vzduchu, jaký ještě nikdy nedýchala, a začala sešplhávat dolů k lesu.

Dívka slezla ze skály mezi stromy a prošla bosá velkým lesem plným zpívajících ptáků a hemžících se mravenců až k polní cestě, která dělila lesy od polí.

Na pařezu u cesty seděl stařec. Měl dlouhé bílé vlasy i vousy, obličej se spoustou vrásek a kouřil dýmku. Na dívku působil jako někdo velice moudrý, kdo tu čeká přímo na ni.

„Dobrý den,“ řekla mu, protože si myslela, že by měla.

Stařec vyfoukl obláček dýmu a zadíval se na ni.

„Dobrý den,“ odpověděl jí a kouřil dál. Dívka měla pocit, že cítí něco, co předtím ještě nikdy necítila, ale nedokázala to pojmenovat. My bychom její pocit nazvali nejistotou.

„Kdo jste?“ zeptala se starce nakonec.

Stařec se na ni znova podíval, tentokrát o něco zaujatějším pohledem.

„Kdo jsi ty, děvče?“ zeptal se, jakoby neměl dostatek fantazie na vytvoření vlastní věty.

Dívka pokrčila rameny. 

„Jsem tmou, ve které jsem se zrodila. Jsem jeskyní, ze které jsem následně vylezla. Jsem skálou a lesem a cestou na které stojím.“

Stařec vypadal trochu překvapeně, ale zachovával si svoji důstojnou tvář. Dívka pokračovala: „Jsem také vodou kapající v jeskyni a chladem prožírajícím se do morku kostí. Jsem paprsky Slunce prohřívající svět, jsem kamenem a mravencem a zpívajícím ptákem. Jsem starcem, kterého jsem potkala. Jsem jeho dýmkou a kouřem v ní.“

Stařec dlouho mlčel. Poté roztřeseně vstal a opírajíc se o svou hůl udělal dva kroky směrem k dívce.

„Jmenuji se Aerius Xaver. Jsem starcem, který potkal novou duši.“

Po těchto slovech ji obešel a pomalým, nejistým krokem vrávoral pryč.

Dívka ho pozorovala a uvnitř sebe cítila změnu. Až doteď ji utvářela pouze příroda, ale nyní se stala i oním starcem. Jakoby se stala člověkem.

Co to ale znamená být člověkem?

Dívka se rozhlédla po okolní krajině a zhluboka se nadechla čistého vzduchu. Poté si vybrala jméno a vydala se ve stopách starce.