Autorka: Veronika Kutičková
Něco v jejím srdci se pohnulo a ona pocítila mrazení na zátylku. Stála uprostřed haly domu, do kterého se už nechtěla vrátit a cítit se zase jako opuštěné dítě. Ale dala si slib. Zhluboka se nadechla vůně starého lakovaného dřeva a rozhlédla se po okolí, které tak dobře znala. Schodiště do druhého patra, z něhož se jí dříve už několikrát málem podařilo spadnout, dveře do jídelny, před kterými se tvořila vždy fronta a kancelář ředitelky. Ale co jí nejvíce upoutávalo, tehdy i teď, bylo černé piano, lesknoucí se ve slabém světle pronikající dovnitř skrz tenké krajkové závěsy. Vypadalo, že na něj už nějakou dobu nikdo nesahal a bylo tu jen, aby lapalo prach. Přesto se neovládla a s klapáním podpatků přešla k němu zkusit pár kláves. Jak doufala, bylo naladěné, jako by čekalo, až přijde a znovu si na něj zahraje. Než se nadála, seděla na malé stoličce a začala improvizovat. Hudba jí obklopovala jako teplé rodinné objetí, které jí vždycky chybělo. Měla pocit, že vidí tóny a hudbu, jak se kolem ní vznáší a odvádí jí od smutných myšlenek.
Prsty jí klouzali po klávesách sami od sebe stejně jako pokaždé. Už od čtyř let byla hudba její vášní. S ní zapomínala na samotu, která jí obklopovala. Ty černé a bílé klávesy byly mnoho let jejími jedinými společníky. Obklopovaly jí a zahřívaly ve svém neviditelném náručí.
„Už jsem ani nedoufala, že tě ještě někdy uslyším hrát.“ Při hlasu její ředitelky úlekem odskočila od piana a stáhla ruce na svůj klín. „Nechtěla jsem rušit, zlatíčko. Prosím, hraj dál.“ Pobídla jí, ale ona měla před lidmi vždy trému.
„Ne, už…stačilo.“ Lehce se na ní usmála a vstala. „Můžu jí vidět?“ zeptala se ředitelky. Od doby, kdy jí viděla naposledy hodně zestárla, ale pleť měla čistou a hladkou. Její oči byly stejně pronikavé a vřelé jako kdysi. Viděla s nimi lidem až do duše a dokázala poznat, když někdo lže.
„Samozřejmě. Už má sbaleno.“ Jejím obličejem se rozlil šťastný úsměv a kolem očí se jí vytvořily vráskovité vějířky. „Je trochu nemluvná, ale myslím, že vy dvě si spolu budete rozumět.“
Ovšem, i ona byla jako dítě nemluvná a vždy byla ta, co stála sama v rohu.
„Zlatíčko, mů-“ ředitelka, ale větu neřekla, protože uprostřed schodiště už stála malá tříletá holčička a v náručí pevně svírala hnědého plyšového medvídka. „A, tady jsi. Neboj se, pojď k nám.“
Blonďatá holčička, ale jen zavrtěla hlavou, přitiskla si medvídka ještě blíž a stála na místě.
„Já to zkusím.“ Odešla od piana a zamířila ke schodišti. Když už byla těsně u své budoucí dcerky, zastavila se a sedla si na schod. „Ahoj. Já jsem Sandra. A ty?“ i když její jméno znala, chtěla slyšet svou holčičku mluvit.
„Jsem Claire.“ Odpověděla po dlouhé odmlce a posadila se k Sandře na dřevěný schod. „Ty budeš moje…maminka?“ hlas Claire zněl sladce a tenounce.
„Jestli budeš chtít, tak ano.“ Letmo se na ní usmála.
Blonďatý andílek se natáhl a vzal tmavý pramen Sandřiných vlasů do své malé ručky. „Líbíš se mi.“
„Takže se mnou půjdeš domů?“ pohlédla do těch nádherných světle modrých očí plných strachu, ale i naděje.
Stejně jako když jí Sandra viděla poprvé, nedokázala pochopit, proč někdo tak krásné dítko odložil.
„Můžeme si dát zmrzlinu?“ vypískla a stiskla svého medvídka.
„Jasně.“ Vstala a chytla Claire za ruku.
Společně sešly shody. Claire zatahala Sandru za ruku a domáhala se, aby jí zvedla do náručí. Nebylo možné jí odmítnout. Zvedla jí ze země a společně opustili dětský domov.