Autorka: Sabina Pihrtová

Každým dnem, jsem poslouchal tvoje kroky, každým dnem, jsem tě slyšel hlasitě dýchat, a cítil tvůj tep. 

Každým ránem, jsem slyšel proud tekoucí vody, myjíc tvé krásné tělo. 

Každou nocí, jsem doufal, že přemýšlíš o mně, když nemůžeš spát. 

Byl jsem tak zblázněný, až se ze mě stal opravdový blázen. 

Nemůžeš mě ale soudit, Malio. Nemůžeš protože, jsi mrtvá. 

A víš co to znamená? Já ne. Nevím, co znamená smrt. 

Teoreticky konec našich životů. Ale co když ne, co když je to jen konec první kapitoly a ještě deset nás jich čeká. 

Co když je to jen přestávka a zanedlouho zase hra pokračuje. 

Stále tě vidím, stále tě slyším, a proto věřím, že jsi neskočila. Malio. Ty nejsi mrtvá. Pro mě ne. Zemřela jsi mladá a proto máš právo žít. Máš právo se smát nad vším, co řekneš, brečet nad vším, co se stalo. Máš právo dostat všechno to, co si přeješ ale nemáš právo mě opuštět bez rozloučení. Protože Tě miluji. Vždycky budu. Ať si kdekoliv, ať si s kýmkoliv, u mě máš vždy místo a já v tebe doufám, jsi moje naděje, díky tobě jsem se stal lepším člověkem...

“Řekni, že mě slyšíš, prosím..” Kapka slzy mi stekla po tváři. 

“Jsem tu s tebou.” Zaslechl jsem tichý, jemný hlas v pozadí. 

“Malio?” Rozhlédl jsem se po místnosti. 

“Malia Anemari Bella.” Znovu se ozval jemný hlas. 

“Kde jsi? Jaktože tě slyším a přitom nesním?” Ztrácel jsem z jejích slov dech.

“Já, nevím. To, co vím, je, že Tě taky miluji. A tímto ti říkám poslední opravdové sbohem.” 

“MALIO! Neopuštěj mě..” 

“Prosím..” 

Lehl jsem na podlahu. 

Naděje mě držela na nohou. 

Umírala poslední. 

A právě teď se mnou zemře, protože je konec.