Autorka: Klára Kropáčková

Prolog

Cestování ve vesmíru, objevování nového, nebo dokonce kontakt s mimozemskou rasou? Dříve sen, dnes každodenní realita, bohužel pro mne. Před několika lety  se NASA spojila s jistou formou života na jiné planetě. Umíte si představit že to byl obrovský rozruch. I mně to přišlo neuvěřitelné, tedy než mne vybrali. První člověk, který poletí na jinou planetu a co víc, bude tam žít s mimozemšťany! Jestli tohle není ta největší pocta, tak už nevím. Pro mne to ale znamenalo opustit, vše co znám a je mi blízké. Sbohem rodino, přátelé, květiny, mrakodrapy, televize, lese. Moc dobře si pamatuji, kdy mne počítač vyhodnotil jako nejschopnější.

Byla středa, normálně nudný den, tedy kdyby nebyla zrušena práce, škola a nebylo povinné se dívat  na televizi a sledovat, kdo bude ten vyvolený. Měla jsem na dnešní poměry malou rodinu. Žila jsem jen s matkou a bratrem. Jistě, nezdá se nevelká, ale většina lidí má minimálně tři sourozence, žijí s oběma rodiči a pravděpodobně ještě s prarodiči. Nepotřebovala jsem hromadu bratrů a sester, stačil mi jeden a kamarádky, teď bych asi měla zmínit, že jsou jako moje vlastní sestry, ale nejsou a ani nechci aby byly. Jsme nejlepší přátelé a to je lepší než být sourozenci. Sešli jsme se u naší tetičky, protože my jsme televizi  nevlastnili, sešla se tam celá odina. Bratranci, setřenice, babičky, tetičky, strýčkové, nebylo tam k hnutí. Starší příbuzní obsadili pohovku a všemožné židle a křesla. My mladší jsme obsadili podlahu a požírali smažené brambůrky.

Přišla žena v modrém saku se znakem země, tedy zlatém lvu na modrém podkladu, odškrtala si všechny členy a zase odešla, byla to jen klasická kontrola. Děda (nevím jestli můj) zapnul televizi, bylo přesně dvanáct hodin, tedy začátek mimořádně důležitých zpráv. Na obrazovce byla známá reportérka Emillien Tasterev, která hlásala zprávy každý třetí den, vypadá to, že pro dnešek v tomto systému udělali vyjímku, což mne překvapilo, protože to se obvykle nestává.

,, Dobrý den občané, jsem velice ráda, že vám v tento výjimečný den mohu oznámit, kdo bude naším úplně prvnímm vyslancem na cizí planetu. Veřím že pro něj to bude stejně velká pocta jako pro mne. Nyní se nacházíme ve studio společně s expertem na mimozemskou technologii (přemýšlela jsem jak z něho udělali tak rychle experta) a nejlepším počítačem na Zemi s programem od našich mimozemských přátel, který za okamžik vybere toho nejschopnějšího kandidáta pro žití na jiné planetě!“ konec skoro vykřikla a studiem zazněl několik let starý, nahraný potlesk.

„Zapnětě prosím program.“ řekla a rozhodila rukama do vzduchu (nevím proč)

Expert přistoupil k počítači, namačkal několik kodů. Program se spouští. Na obrazovce počítače se míhá tolik různých obličejů, snažím se na některé zaměřit, ale zmizí tak rychle, jako se objevily.

Až se po minutě zastaví a objeví se tam až moc známí obličej, můj obličej. A já vyjeknu.

Hlasatelka se zeširoka usmějě a oznámí: ,,Naším úplně prvním vyslancem do vesmíru je Kaali Marinová, okres Zepara.

1.

Když sedíte sami v pokoji donutí vás to přemýšlet nad spoustou věcí, jako nad smyslem života, nebo nad nesmrtelností chrousta. Dny jsou tady nudné a noci dlouhé, nemůžu spát. Musím na ně pořád myslet. Co když mi ublíží? Co když už nikdy neuvidím svou rodinu? Jak vypadají? Přesně 11:59 za minutku mne zavolají, abych se k nim připojila k obědu, o který jsem nestála. Svůj drahocenný čas jsem ztrávila zíráním na digitální číslice a zoufalou snahou zastavit čas. Dvanáct hodin, budík spustil svůj příšerný jekot.

,,Sklapni!!!,“ zaječela jsem a hodila ho přes celou místnost. Roztříštil se. Ne, že bych to nečekala.

,,Kaali? Slyšel jsem ránu, jsi v pořádku?,“ řekl starostlivě Walter. Je to astrofyzik a jediný člověk, se kterým se tady dá mluvit, teda jestli počítáte souvislý výklad o každé z  hvězd, kterou míjíme za konverzaci. Je mu asi o deset let než mě, má dvě dcerky, dvojčátka, ukazoval mi fotky jsou moc roztomilé.

,,Je mi fajn,“ řekla jsem až nepřirozeně vysokým hlasem, vždycky skoro pištím, když mne něco rozruší.

Párkrát jsem se prudce nadechla a vydechla a vyšla z pokoje. Měla jsem na sobě jen lehkou bílou kombinézu a spodní prádlo. Jediným doplňkem byla skleněná lahvička na stříbrném řetízku, do které jsem si před odletem dala hlínu ze zahrady. Ať budu kdekolliv, vždy sebou budu mít kousek Země. Vlasy se mi uvolňovaly z culíku, ale to mě zrovna moc nezajímalo.

Šla jsem s Walterem do jídelny a poslouchala o nejnovějším vesmírném tělesu, které jsme minuli, stačilo se jen usmívat a kývat. Dveře od jídelny otevřel čipem, který měl v náramku. Mně žádný nedali, jako kdyby se odsud dalo útéct. Posadila jsem se mezi Waltera a až přehnaně optimistickou brunetu Bree.

,, Tak co, jak se těšíš? Už jenom pět dní! Umíš si to představit? Jsem tak natěšená!,“ vrhla se na mne jako sup na mršinu. Nelíbí se mi být mršinou.

,,Ne. Vím. Ne. Já ne,“ odpověděla jsem.

Zaraženě se na mne podívala, potřásla nechápavě hlavou apustila se do svého hovězího z plechovky. Já dostala nějakou neidentifikovatelnou hnědou kaši a kousek scvrklého kuřecího. Dloubla jsem do něj a čekala, jestli se neodplazí. Nedůvěřivě jsem si to měřila. Ochutnala jsem hnědou hmotu, byla překvapivě dobrá. V jídělně probíhala podobná konverzace jako s Bree. Dojedla jsem, odnesla špinavý talíř (jsem zvědavá, podlě čeho vybírali vesmírné uklízečky) a čekala na Waltera, který mne odvede zpátky do pokoje. Hrála jsem si s lahvičkou, pozorovala, jak se hlína přesypává. Stýská se mi po domovu. Ostatním tahle mise přijde super skvělě úžasná, ale oni za prvé měli na vybranou a za druhé se vrací domů ke svým rodinám. Po chvilce se Walter a vydal se ke dveřím, já ho následovala. Tentokrát jsme šli mlčky.

,, Waltere, Waltere!,“ zakřičel někdo za námi

Astrofyzik se otočil a řekl: ,,Ano?“

Byla to celkem mladá žena. Na sobě měla starorůžovou košili, modré kalhoty a laboratorní plášť.

,,Potřebujeme tě, navázali kontakt,“řekla udýchaně

,,Jistě, jistě už jdu. Promiň Kaali, řekni někomu ať tě odvede prosím,“

,, Jo, jasně, řeknu,“

,,Jo a Kaali, tady máš složku o svojí hostující rodině a nějaké papíry k vyplnění, pro ty si večer přijdu, tak ať to máš,“ řekla ta žena a podala mi tlustou složku.

Než jsem stačila něco říct, žena chytla Waltera a táhla ho směrem k lavní kanceláři. Já jsem jen pokrčila rameny a vydala se směrem ke knihovně. Tam budu mít klid, nikdo tam nechodí, vlastně ani nevím, k čemu tady je, ale jsem za ní ráda. Zalezla jsem si za regál s klasickou literaturou a otevřela složku, nejdřív byly samozřejmně papíry na vyplnění s razítkem modrého lva, ale ty jsem odsunula na potom. Postupně jsem se dostala k informaci o mojí hostující mimozemské rodině. Je tříčlenná, matka, otec a dcera. Otec je něco jako expert na chování lidí (?), takže na nás jsou i experti, jak zvláštní, matka zřejmně cosi jako mechanik a dcera student školy, jejíž název ani neumím vyslovit, ale prý ji lidé strašlivě zajímají a těší se až mne pozná, u mne je to však naopak. Údaje o planetě. Velká, o něco větší než  Země, má tři slunce a dva měsíce, zajímavé. Den tam trvá šestnáct hodin ale noc jen deset. Vetšina povrchu jsou stromy, teda jestli se to za ně dá považovat. Potom už jen nějaké instrukce ohledně zákonů atd. Papíry jsem přeložila a zastrčila do kapsy kombinézy.  Vrhla jsem se do vyplňování papírů o sobě, byla to taková nuda, že už nikdy nebudu nadávat na Úřad pro udělění cestovních povolení. Skončila jsem asi po hodině a půl a to jsem neměla ani polovinu. Zvedla jsem se a pořádně se protáhla. Přejížděla jsem prsty po hřbetech knih a  užívala si tu atmosféru. Do žádné jsem nenahlédla, to si nechávám na novou planetu, jako jediný kontakt se Zemí. Vypadá to totiž, že dlouho žádný nebude. Počkala jsem na někoho s čipem,odevzdala složku ženě ve starorůžové košili a čekala. Dny plynuly, na můj vkus až moc rychle. A pak přišel ten den, den, kdy jsem tuhle loď viděla naposledy. Měla jsem přikázáno, abych se upravila. ,,Přeci nemůžeš u tak důležitého setkání vypadat takhle! Vždyťse na sebe podívej! Věčně zasmušilý pohled, neučesané rozcuchané vlasy, kruhy pod očima, které jsou podlité krví od pláče. A to oblečení, Bůh ti pomáhej!“ Jak milá žena, že ano?  Vzala jsem si to nejslušnější, co jsem našla, tedy červené kalhoty, které jsem kdysi zdědial po některé z mích sestřenic a o dvě čísla větší pánské sako, které jsem vyhrabala v dobročinném bazaru. Vlasy jsem si zapletla a na konci zavázala mašlí. Jediný doplněk byla skleněná lahvička s hlínou, kterou od nalodění nikdy nesundávám. Proč jsem si neřekla o něco slušného lidí z lodi? Jednoduše, nestála jsem o to. Jestli se mimozemšťanům nebudou líbit moje věci, tak ať se jdou vycpat, nezajímá mne to. Třeba by mne mohli poslat domů o to rychleji, tedy jestli mne teda plánují poslat domů. Zbytek svých věcí jsem nastrkala do jednohu z kufru, který mi dali. Druhý a podstatně menší jsem vzala do ruky a vydala se s ním cestou ke knihovně. Všechny dveře byly otevřené, asi už pochopili, že odsud utéct prostě nelze, nebo zase někdo něco zpackal. V místnosti bylo ticho, zdálo se mi, jakoby se se mnou knihovna loučila, možná jsem blázen a tím líp. Vzala jsem několik už předem vytipovaných knížek, zabalila je do jemné látky a opatrně naskládala do kufru. Bude jim tam spolu s těmi co jsem si přivezla ze Země trochu těsno, ale snad to zvládnou. Vrátila jsem se zpět do místnosti, kterou jsem posledních několik měsíců nazývala svojí.

A potom jsem ji uviděla. Obrovská zelená koule sedící ve Vesmíru. Ať jsem chtěla nebo ne, fascinovala mne. Stála jsem u okna a s pusou dokořan na ni zírala snad hodinu. Rychle jsme se přibližovali, to jsem nechtěla, to mne děsilo. Odvrátila jsem se posadila na postel a rozbrečela se. Vše se na mne nabalilo, vztek, strach, stesk. Vše.

,,Přistání za deset minut,“ ozvalo se z reproduktoru.

Zvedla jsem se, utřela slzy a vyšla na chodbu. Dívalo se na mně spoustu párů očí. Byly nadšené a nedokázaly pochopit, proč já ne a já jim to nedokázala vysvětlit. Walter mne jemně chytil za zápěstí.

,,Připravená?,“ zeptal se.

,,Ne.“

,, Já taky ne.“