Autorka: Eliška Bílková

Široký pás hrbolatých dlažebních kostek se ostře lesknul pod žlutým světlem pouliční lampy. Drobounký déšť se proplétal vzduchem a nesměle hladil pihovatou zem, na které jsem cosi zahlédla. Pod tíhou šumících kapek a bedlivým dozorem tupého světla jsem se zastavila. Opatrně a tiše jsem položila svá kolena na zem, zatímco se můj mohutný stín bezostyšně převalil přes to nimravé cosi. Snad mimořádná blízkost mezi námi způsobila, že se mé prokřehlé prsty rozevřely a drze se zaklesly do vláčného, vlhkého těla. Nechala jsem světlo, aby se opřelo o mou otevřenou, chvějící se dlaň. Zvláštní, neočekávaná, tak překvapující obyčejnost nalezeného ukradla mé mysli vše, čím byla doposud schopna ovlivnit tělo. Držela jsem rudou, deštěm zmačkanou peckovičku, tvořenou mnoha malými kuličkami. Mezi každou z nich se schovávaly nimravé, kraťoučké chloupky. Každá červená pecička, ať už ta, která se dotýkala mé dlaně, jiná trochu výš, ta vedle ní, nebo ta úplně na vrcholu, tvořila nepostradatelnou součást heboučkého, sametového plodu.

Aniž mi bylo umožněno pozastavit se nad troufalostí vlastního jednání, uloupla jsem jednu pecičku mými cizími prsty. Voněla tak, jako voní ty nejmenší hříbky, mech a syrový vítr. V jiné praskal špalek suchého dřeva… heboučká pěna bílé kávy se pomaloučku pohupovala a hladila oblé okraje hrníčku. Vleklo se v ní usedavé teplo a špetil pach cigaretového kouře. Drtila jsem pecičky čím dál rychleji, houževnatěji a silněji. Tak silně, až všude kolem prskala červená šťáva. Kluzké jadérko se vyprostilo ze sevření prstů. Ve šťávě, která ulpěla na kůži se tetelila kyselá vůně čerstvého ovoce. Jak prsty tancovaly, křuplo další, zdánlivě tvrdé jadérko a já uslyšela cinknutí. Uvolnila jsem sevření a nechala se ovládnout ohlušujícím bušením ve spáncích. Protivně krátký, štiplavý nádech, bezmocné suché polknutí. Prostor mezi padajícími kapkami mizel úchvatnou rychlostí a já se znova pozorně zadívala na rozbředlý plod. Pecička na vrcholu, docela sama. Chvěla se a já v ní cítila třeskutý mráz, jež se ostře zabodával do mé horké dlaně. Dovolila mi domnívat se, že je měkká, jako kupa posečené trávy, ale když jsem do ní skočila, zakřupalo pichlavé, staré seno. Má dlaň se hladce zhoupla k dalšímu drobnému pokladu, jako se zhoupnul pstruh v rybníce, kterého tam ta ruka objevila. Rozhostilo se ticho. Spoutalo déšť, vpilo se do chodníku a po světelných paprscích se svezlo až ke mně. Vylekala jsem se. Vší silou jsem zmáčkla jinou kuličku, aby to ticho rozbila. V ní jsem byla laskavě obalena hřejivým objetím. Zařval racek.

Křečovitě zaryté nehty uvolňovaly své sevření a dlaň začínala procitat. Lepkavá šťáva si hledala cestičku mezi strnulými klouby. Jednotlivé pecičky už nebyly součástí plodu a nechaly se ochotně drtit, mačkat a zničeně mi předávaly vše, co v sobě nesly. S každou, která se odevzdávala mým prstům, se šťavnatá, hřejivě rudá nádhera měnila v ponurou, děsivou louži. Déšť ustal. Dříve silný kužel světla se teď zlehka ztrácel v rozjasňujícím se jitru.

Vstala jsem, upatlané ruce jsem si otřela do promočeného trika a upravila bílé, poskvrněné kalhoty. Mezi dvěma kostičkami chodníku jsem si všimla poslední pecičky, kterou mi světlo lampy nedovolilo spatřit. Pomalé, plynulé přivření očí, uvolňující, dlouhý výdech. Mé tělo bylo náhle zaplaveno pohlcujícím pocitem štěstí, protože jsem viděla, že přeci jen něco zbylo. Něco, naplněné svěží, červenou dužinou, chráněno tvrdým jadérkem. Možná, že je uvnitř sebe našlehané a hřejivé, právě jako bílá káva v malovaném hrníčku. Je tam, dokud se hrnek nepřevrhne a kafe nevyteče na podlahu. Pak totiž snadno vychladne a pustí se pěny, která ho dělala tím, čím bylo.

Nechala jsem pecičku na tom chodníku ležet. Možná proto, aby si někdo vzpomněl, až bude lampa zase svítit. Třeba proto, abych sama nezapomněla. Sklopila jsem hlavu a s mírným úsměvem na tváři jsem vklouzla do davu. Šla jsem velmi pomalu a tiše. Jen tak mi bylo dovoleno uslyšet dvě dámy, rozčilujíc se nad ulepeným chodníkem. Obešly lampu a zmizely mi z doslechu. Té nádherné pecičky si ani jedna nevšimla.