Autorka: Zuzana Moravcová

O letních prázdninách jsme vyrazili na tábor. Jeli jsme vlakem z Hradce Králové až do Orlického Záhoří. Tam jsme se měli čtrnáct dní naučit žít v přírodě a věnovat se hrám pro děti. Když jsme do Záhoří dorazili, byl krásný den. Oranžová koule žhnula, mech se zelenal a stromy byly uprostřed květenství. Abychom se dostali do tábora, museli jsme se i s krosnami na zádech vyškrábat do kopce, na jehož vrcholku měl daný tábor ležet.

Asi po čtvrt hodině plahočení se, jsme tam dorazili. Byla to rozlehlá louka, poseta zlatými slunéčky a pobíhajícími dětmi. Už jsem se nemohla dočkat, až vypukne táborová hra, která se každý rok mění.

Hned první den jsme se se všemi dětmi a vedoucími seznámili a vysvětlili si pravidla hry. Všichni vedoucí a roveři věděli, jak hra bude každý den pokračovat. Já tam ale jela hlavně kvůli svému příteli. 

„ Tak co, Lucko, jak se ti to tu líbí?“ zeptá se mě Pavel.

„ Je to tu hezký.“ Usměju se.

„ Zítra už budeme hrát s dětma a ostatníma hry k táborový hře. Kde máme vlastně stan?“

„ Už jsem se poptala. Ve druhé řadě zleva. Hned ten první. Prý se rozpadá, máme dávat pozor.“ Směju se.

…

Když bylo jedenáct hodin v noci, rozhodla jsem se, že si půjdu lehnout. Přece jenom po tom nekonečném ježdění vlakem jsem unavená.

Když jsem se přikradla do stanu, po slepu jsem vyhledala svůj spacák. Pavel ještě zůstal u ohně. 

„ Brrr, ten je ale studený.“ Snad se za chvíli zahřeje.

Po chvíli ležení jsem něco zaslechla. Co to jen může být? Jako by nějaké kroky.

Copak děti ještě nespí? Posadím se, že jim půjdu vyhubovat, když jsem uviděla stín. Mohutný stín. Strachem se mi zastavilo srdce. Kdo to je? Co dělá u mého stanu?!

Viděla jsem, že se nehýbá. Prosím, ať jde pryč.

Hrůzou jsem se nedokázalo soustředit na nic jiného, když se mi v tu ránu do celty zabořil ostrý nůž. Pomalým pohybem rozpáral celou plachtu.

A já ani nebyla schopná zakřičet.