Autor: Sandra Řezáčová

Nikdy jsem na kouzla ani zázraky nevěřila. Je pravda, že při některých krizových situacích jsem doufala v nějaký ten malý zázrak, ale to ještě neznamená, že bych v něj věřila. Avšak to, co se mi stalo před několika týdny, by změnilo názor každého, stejně uvažujícího člověka.

Byla jsem totálně na dně. Ale nebyla jsem na tom špatně kvůli sobě, nýbrž kvůli novému přírustku do rodiny. Sestra je blázen do zvířat, a tak k potkanovi, kočkám, psům a rybyčkám přibyl ještě, velmi hlasitě se projevující, papoušek. Ze začátku to bylo celkem v pohodě, možná to bylo způsobeno tím, že se ještě aklimatizoval. Ale asi po třech dnech to začalo být nesnesitelné, každou noc dělal rámus. Zbytku rodině to nevadilo, neboť ho neměli ubytovaného v pokoji a každou noc jim neřval u postele.

Já nejsem násilný typ a násilí nemám ráda. A už vůbec ne násilí na bezbranných zvířatech. Ale zkušenost s papouškem, kterému ségra ještě ani nedala jméno, mi doslova zamíchala s názorem.

Jednoho dne jsem byla sama doma a tak jsem se šla projít, abych neudělala něco, čeho bych pak litovala. 

Byl už podvečer a tak se slunce sklánělo u obzoru. Posadila jsem se na zem a opřela o velký osamocený dub. Přemýšlela jsem, jak se z této svízelné situace dostat a sledovala jsem, jak se rudě zbarvené slunce připravuje k západu. 

Copak tě trápí?“ Ozvalo se mi nad hlavou. Lekla jsem se, až jsem nadskočila. 

Podívala jsem se nad sebe, ale jediný kdo tam seděl byl krásný orel.

„Copak neumíš mluvit?“ Uchechtl se orel a slétl přede mě.

„P-p-promiň, já se většinou s orly nebavím, “ vykoktala jsem ze sebe.

„Tak to jsem rád, že jsem první.“ Mávl křídly a trošku se vznesl, ale hned byl zase na zemi. Domyslela jsem si, že to mělo být místo úsměvu.

„Tak copak tě trápí?“ Zeptal se mě orel znova.

Já si jen povzdychla.

„Sestra si vyprosila nového papouška a on nedá pokoj a pořád dělá bordel,“ postěžovala jsem si.

„Tak to bude ten slabej hlásek co jsem tu slyšel, “ pokýval hlavou.

„Slabej? Dyť řve, až to trhá uši,“ vzlykla jsem.

Zadívala jsem se do zapadajícího slunce a nevěřila tomu, že skutečně mluvím s orlem.

„Víš co? Zkus ho sem tam pustit z klece, a abys ho lehce dostala zpátky, tak použij zelené jablko.“ Poradil mi a vzlétl zpět na větev nade mnou. Já se postavila naproti němu a pousmála jsem se. 

„Děkuju,“ usmála jsem se naplno.

„Už budu muset letět,“ mávl křídly a vznesl se.

„Počkej! A jak se jmenuješ?“ Křikla jsem.

„Nemám jméno, říkej mi jak chceš.“ Zaslechla jsem.

„Přiletíš ještě?“ Zkusila jsem, jestli mě uslyší.

„Nech se překvapit,“ slyšela jsem velmi tiše, sotva jsem tomu rozuměla.

Orel několikrát mávl křídly a vzlétl nahoru. V záři rudého světla vypadal opravdu kouzelně.

Okamžitě mě trklo jméno pro podivuhodného mluvícího orla. Krvavé křídlo.

Pomalu jsem otevřela oči. Slunce bylo už způlky zkryto. Vstala jsem a podívala se stejným směrem, kterým odlétalo Krvavé křídlo. Nikdo tam však nebyl. Pousmála jsem se sama nad sebou.

Doma jsem pustila nového papouška ven a tak jsem to dělala každý den. Jak mi Krvavé křídlo poradilo, pomocí zeleného jablka jsem ho nalákala zpět a celou noc byl klid. 

Ségra svého papouška pojmenovala podle mého tipu, Krvavé křídlo, a když jsem byla sama doma, chodila jsem si sedat pod stejný dub a sledovat západ slunce.